SPOLEČNOST: Proč by si média měla platit vlastní kritiky
Když chybí sebereflexe
Správná odpověď nejspíš zní: pokud moderátorský konec Davida Borka o něčem vypovídá, pak zejména o tom, že v českých médiích nefunguje sebereflexe. Přesněji řečeno neexistuje mechanismus, jehož výsledkem by bylo jasné sdělení: ten a ten novinář udělal chybu, to a to médium se zachovalo neprofesionálně.
Sebereflexe není nějakým rozmarem novinářského masochismu ("Pojďme se rýpat v našich chybách a slabostech!"), ale jedinou funkční obranou novinářů proti cenzuře. Jinými slovy: média musí předběhnout své kritiky zvenčí a říct: tohle jsme udělali špatně a za tamto se našim čtenářům či divákům omlouváme.
Jakmile je kritika zvenčí rychlejší, staví média automaticky do choulostivé situace. Mají kritiku odmítnout a za svou práci se postavit, což je v daný moment jediný způsob, jak si zachovat autoritu? Anebo mají přiznat chybu, ovšem s rizikem, že to bude vypadat, jako by v zákulisí zafungoval nějaký neviditelný mocenský mechanismus? Není vyloučeno, že právě tohle je důvod, proč politici v Česku média tak často a tak rádi kritizují. Praporečníkem této strategie je právě Jiří Paroubek.
Stížnostmi na média zahájil svou premiérskou kariéru a udělal z nich jeden z pilířů své komunikace s veřejností. Došlo to dokonce tak daleko, že ho nejčtenější seriózní deník MF Dnes - bůhví proč? - před časem požádal o kritický článek o médiích. V demokratických zemích s běžně fungujícími médii by něco podobného byl téměř perverzní nápad. Ne tak v Česku.
Ten správný čas
V pasti téhle Paroubkovy strategie se ocitla především veřejnoprávní média. Borkův rychlý moderátorský konec je ozvěnu kauz moderátora Cibulky (odvolaného Českým rozhlasem z cyklu Host do domu) a pořadu Bez obalu (zrušeného po stížnostech Úřadu vlády). Všechny tyto kauzy spojuje to, že jejich protagonisté byli velmi kritičtí k Jiřímu Paroubkovi.
Znamená to, že novináři kritičtí k politikům by měli za svou práci být nekritizovatelní? Že mají požívat něčeho na způsob kolegiální imunity? Ne, mělo by to být přesně naopak. Bylo by kupříkladu skvělé, kdyby české deníky recenzovaly výkony televizních moderátorů či obecně aktuální televizní publicistiky tak, jako recenzují filmy. Britské noviny to běžně dělají a nikdo se nad tím nepozastavuje.
V Česku nic podobného běžné není. A tak když Lidové noviny otiskly text svého redaktora Ondřeje Austa (19. srpna), který výkon moderátora Davida Borka zkritizoval, působilo to jako cosi výjimečného, a tedy nestandardního. Ano, lze se podivit nad tím, že Lidové noviny publikovaly tuto kritiku jako hlavní politický komentář a že autor došel na základě dvou chyb moderátorů k závěru, že by se kvůli tomu mohly "nachýlit dny" generálního ředitele. Ale byl to legitimní názor opřený o dobře formulované argumenty.
Mýlí se komentátor Erik Tabery, který v polemice (Lidové noviny, 23. srpna) napsal, že Austův text "přichází v nejméně vhodnou chvíli". Pro racionální a argumenty podloženou kritiku neexistuje nic jako vhodná nebo nevhodná chvíle. S kritikou lze polemizovat nebo ji odmítnout, ale ne jí vyčítat, že existuje. A pokud ano, dokazuje to nenormálnost poměrů. Asi jako když za totality nebylo vhodné kritizovat knížku autora, kterému hrozil státní zákaz.
Mýtus Václava Moravce
Bohužel se Erik Tabery nemýlil v prognóze, že Česká televize vezme Austovu kritiku jako impuls k Borkovu odvolání. Tahle akce ředitele zpravodajství působila velmi nešťastně a amatérsky. Jestliže byl výkon moderátora opravdu tak neprofesionální, proč trest nepřišel okamžitě, ale až s téměř týdenním zpožděním?
Anebo se chyby ve veřejnoprávní televizi napravují až poté, co si jich všimne někdo zvenku?
Vedení televize a zvláště zpravodajství jako by chtělo napravit Austův závěr, že na Kavčích horách "nefunguje systém". Opožděně trestá redaktora Borka zákazem moderování, ovšem v momentě, kdy racionální debata o jeho moderátorském výkonu už není možná. Místo ní sledujeme v médiích zpolitizovaný mišmaš.
Paradoxně tak Česká televize dala Austovi za pravdu hned dvakrát. Jednak že Borek neodvedl profesionální výkon. Hlavně ale v tom, že systém skutečně nefunguje.
Co s tím? Nepochybně by pomohlo, kdyby se média věnovala televizní publicistice a zpravodajství důkladněji a hlavně soustavně. Politickým debatám se v Česku přikládá velký význam (často až přehnaný), jejich reflexe je ale bohužel ubohá. Výkony politiků se zaměňují s výkony moderátora. V mediálním prostředí se vznáší "mýtus Václava Moravce", ale ani tím se nikdo věcně a analyticky nezabýval.
Zaplaťte pavouky
Mediální sebeočista může fungovat pouze v případě, že se opírá o přirozenou autoritu a respekt. S autoritami máme v našich "mladých" médiích problém. Ale to by neměl být důvod na sebereflexi rezignovat. Byť to bude dlouhý a nejednoduchý proces.
V západních médiích včetně televizí, která berou svou roli vážně, fungují ombudsmani. Jsou tak trochu "divnými pavouky", kteří jsou součástí média, ale zároveň stojí mimo ně. Nejsou podřízeni a tím méně odpovědni vedení, nýbrž divákům a čtenářům. Zastupují jejich zájmy, potřeby i vkus. Všímají si novinářských chyb a žádají jejich nápravu. Nejsou moc oblíbeni a obvykle v této roli nevydrží dlouho. Kompenzuje se jim to slušným platem.
Takového člověka by právě teď česká veřejnoprávní média potřebovala jako sůl. Když by se například v některé americké televizi stala "kauza Borek", byl to ombudsman, který by kritizovaný rozhovor zanalyzoval, porovnal s podobnými rozhovory a zasadil do patřičně širokých souvislostí. Také by věděl, kolik diváků si po jeho odvysílání stěžovalo a kolik naopak vyjádřilo spokojenost.
Vybavena těmito argumenty by televize mohla přijmout případná opatření. A ta by byla velmi obtížně napadnutelná. Určitě obtížněji než po slabém a poněkud popleteném vysvětlení, které k Borkovu odvolání nabídl ředitel zpravodajství.
Dobře placených lidí zaměstnává Česká televize dost. U mnoha z nich přitom není moc jasné, co vlastně přesně dělají, a čím jsou tedy televizi (potažmo divákům) užiteční. Pravý čas na to zaměstnat dobře placeného "zlého muže". Vyplatí se to všem.
Hospodářské noviny, 31.8.2006
Autor je ředitelem pro strategii týdeníku Respekt
