Na blogu jednoho českého deníku jsem našel příspěvek, jehož pisatelka se pozastavovala nad tím, že personalisté raději přijímají do práce uchazeče, kteří nemají dredy, piercing nebo tetování. Psala, že je to nespravedlivé, neboť je posuzují jen podle vnějších atributů a podle nich nemohou poznat, že se může jednat o lidi pracovité, kreativní či jinak hodnotné. I když tam to slovo není vysloveno, z jejího pohledu vyplývá, že to považuje vlastně za „diskriminaci“ podle „imidž“.

V následné diskusi se pisatelé zaměřují na své osobní zkušenosti a nebo na to, že pracovník ve styku se zákazníky by měl přiměřeně vypadat podle toho, s jakými zákazníky přichází do styku. Prostě jinak budou působit dredy u bankovního úředníka a jinak u prodavače skateboardů. To je asi pravda, i když to spousta lidí, jako třeba ona blogerka, nechtějí uznat.

Článek, o němž jsem právě psal, mi připomněl jinou otázku diskriminace uchazečů o zaměstnání, a to diskriminaci podle rasy, pohlaví, věku či víry. Ta, na rozdíl od diskriminace podle dredů a kérek, je i zakázána zákonem a přesto se s ní mnoho lidí setkalo a setkává. Abych nemluvil jen tak obecně, řeknu, co se stalo mně osobně.

Když jsem před několika lety sháněl práci, zavolal jsem na inserát, sháněli sílu na plac do hospody. Ozval jsem se majiteli, sdělil mu svoji praxi a on se mě zeptal, kolik mi je let. Pak mi řekl, že se mi omlouvá, ale jde o práci v klubu pro mladé a hledá mladý kolektiv. Samozřejmě mě mrzelo, že jsem práci nedostal, a věděl jsem, že bych se mohl bránit diskriminací z důvodu věku. Neudělal jsem to. Zaprvé proto, že bych asi stejně ničeho nedosáhl, sobě bych nepomohl a jemu jen udělal problémy, ale zadruhé i proto, že si myslím, že na to měl právo (i když mu je zákon upírá). Jsem ročník ´60 a kdybych dělal v rockovém klubu, kde se hrají Deep Purple či Katapult, asi bych byl posilou týmu, kámošil se s hosty a pomohl majiteli zvednout tržby, ale do klubu, kde hrají třeba rap nebo techno, bych se hodil jako pěst na oko a určitě bych podnikatelskému záměru k rozkvětu nepomohl tak, jako někdo mladší, i když třeba s menšími číšnickými zkušenostmi. Takže vlastně ten živnostník měl dvě možnosti - buď udělat něco, co jeho podniku pomůže i za cenu, že mne bude diskriminovat, nebo nediskriminovat, ale ohrozit svůj projekt, který vybudoval a zaplatil, a který ho asi i živil.

Předchozí odstavec byl dlouhý a byl o mně, tak se nyní přesuňme k panu Novákovi, o němž píši v nadpisu. Žije mezi námi, ale, ač je to k neuvěření, má jednu slabost. Možná dokonce úchylku či deviaci. Pan Novák totiž nikdy nelže a dodržuje všechny zákony. A tenhle pan Novák se rozhodl, že si otevře hospodu. Najal si prostory, zkolaudoval, nakoupil předpisové vybavení tak, aby vyhověl všem požadavkům hygieniků i dalších institucí, a to ho stálo nemálo peněz. Je velký perfekcionista a chce, aby všechno bylo špígl-nýgl a od vývěsního štítu přes nábytek a vybavení až po vzhled personálu aby mělo přesně tu správnou image (nebo imidž, chcete-li). Má několik skvělých podnikatelských záměrů, ale bojí se, že nesežene vhodný personál. Jeden z jeho nápadů je Nordic bar. Švédská a finská vodka, led, nábytek z norské borovice a finské břízy, útlé blondýny skoro platinové se světlou pletí, modrýma očima a rovnými vlasy. Jako valkýry ve Walhalle. A tady se už rýsuje problém. Nikoho takového ve svém okolí nezná, aby ho oslovil s nabídkou zaměstnání, a tak by si musel dát inserát. Ale co když se mu ozve schopná servírka, která bude statná černovlasá a snědá, nedej Bože Romka. Pokud ji přijme, bude po jeho vizi Nordic baru, pokud ji nepřijme a ona se zeptá proč, bude jí muset lhát, protože ze zákona jí nesmí říci pravdu o tom, proč ji nepřijal, protože by se jednalo o zákonem zapovězenou diskriminaci. A tak vytáhl svůj druhý plán: Hawai club.

Hawai club, to jsou palmy v lokále, barevné koktejly s paraplíčky a exotickými názvy, výzdoba z mušlí, ratanový nábytek, a hlavně okaté černovlásky s květy ve vlasech a kolem krku, případně mladík s visáží plavčíka v šortkách a barevné košili. Ale chudák Novák opět naráží na starý problém. Co když se mu ozve jako uchazeč o zaměstnání stokilový čtyřicátník v kožené bundě s vytetovanou orlicí nebo brýlatý židovský intelektuál, večerní student ješivy v kipě (jarmulce) a s pejzy? Copak oni mohou vytvářet image Hawai clubu?

Také by mohl otevřít obyčejnou českou hospodu, ve které může obsluhovat chlap i ženská, teenager i senior, ale ta už v ulici je a dvě se tu prostě neuživí, alespoň ne tak, aby se panu Novákovi vrátila jeho investice, splatil úvěr a ještě se uživil. A to je přece cílem podnikání, proto on ty peníze investoval a proto ty zaměstnance shání a proto je chce zaměstnat a platit.

A tak se ptám vás, zákonodárci, i vás, kteří si myslíte, že je správné, že zaměstnavatel nemá právo si vybírat zaměstnance s ohledem na věk, pohlaví nebo barvu pleti, ptám se: co má pan Novák dělat? Chce podnikat, chce platit daně, chce dát práci lidem, kteří ji nemají. Ale pokud chce zároveň naplnit svůj podnikatelský záměr, musí být připraven porušit zákon a diskriminovat některé, podle svého názoru nevhodné uchazeče a ještě jim lhát o pravém důvodu nepřijetí, nebo se na to prostě vykašlat, prodat hospodu třeba firmě s hracími automaty a žít z úspor. A až dojdou, jít na pracák. To je asi správné, tím nikoho nediskriminuje.

Nejde zde samozřejmě jen o pana Nováka a ani jen o problémy pohostinství. Pokud podnikám v čemkoliv, třeba ve výrobě šroubů, riskuji. Peníze vložené, mnohdy i svůj ostatní majetek a třeba i své dobré jméno, o něž mohu v případě krachu přijít. Já rozhoduji o podmínkách, materiálech, trzích, zákaznících, o výrobní, obchodní i týmové strategii. A pokud někoho přijímám, riskuji, že jsem vybral špatně a za své rozhodnutí si nesu zodpovědnost. Špatně vybraní zaměstnanci mohou potopit i ten nejlepší projekt. Jenže situace je taková: já jsem vsadil nápad, práci i peníze a někdo jiný, od úřednického stolu, rozhodne, koho smím a koho nesmím odmítnout zaměstnat. Pokud ale rozhodne špatně, nenese žádnou zodpovědnost, ztráta postihne mne. Pokud třeba do kolektivu čtyřicetiletých mužů odmítnu přijmout dvacetiletou dívku protože je mladou ženou, ona se může odvolat proti diskriminaci. Soud vyhraje, já jsem povinen ji přijmout. Ale pokud se pak kolektiv rozklíží, rozhádá a stane se nefunkčním, prodělají na tom všichni kromě soudce. Podnik zkrachuje, zaměstnanci přijdou o práci, já přijdu i o celý podnik a společně půjdeme na úřad práce. Hlavně že nikdo nebyl diskriminován, že?

Možná, že je vám jedno, jestli někdo otevře nebo zavře nějakou provozovnu, jestli někoho zaměstná nebo ne, jestli bude více plátců daní a méně nezaměstnaných nebo naopak, hlavně že splňujeme správné, tj. nediskriminační zákony. Možná si řeknete „o co jde?“, ten zákon lze přece snadno obejít. Pokud je ale správný, proč ho obcházet, a pokud ne,

proč by měl pan Novák lhát?

autor je starokatolický kněz