Kam to celé spěje

Poslední díl seriálu o volebním chování a zastupitelské demokracii vůbec. Zatím jsme ignorovali otázky vývoje společnosti, snažili jsme se jen porozumět, jak se voliči rozhodují, jaké to má důsledky pro chování stran a zdá má parlamentní demokracie jiný význam než poskytnout lidem snadný cíl, aby měli na koho nadávat. Každá analýza by ale měla mít také prediktivní složku, jen to jí dává praktický význam a jen to umožňuje testovat její správnost.

Co tedy můžeme čekat. Za několik dnů proběhnou parlamentní volby, které budou mít dramatický dopad na kariérní vyhlídky desítek a stovek politických profesionálů (seriál byl poprvé publikován v říjnu 2013 - pozn. red. NP). Dopad na celkové poměry v České republice budou mnohem menší. Miloš Zeman sestaví takovou vládu, jakou uzná za správnou. Volební výsledek pro něj bude znamenat, že s některými vládními variantami se mu bude zacházet lépe a s jinými hůře. Nicméně je téměř jisté, že v Parlamentu nebude nikdo, kdo by nebyl ochoten se s ním dohodnout. Jestliže Miloš Zeman projevil během své politické kariéry v nějaké oblasti genialitu, pak je to schopnost pomoci svým spojencům k tomu, aby si mohli nakrást mnohonásobně více, než co by se jim podařilo s kýmkoliv jiným (ačkoliv on sám podle všeho úplatky nikdy nebral).

Čistě teoreticky si můžeme představit výsledek z prezidentova pohledu katastrofální – například 140 poslanců Strany svobodných. Pak by asi nejpravděpodobnější variantou byla úřednická vláda bez důvěry parlamentu a opakování parlamentních voleb tolikrát, dokud by prezident nedostal přijatelný výsledek.

Vítejte v éře bez pravidel

Znamená to, že jsme vstoupili do éry prezidentského režimu? Rozhodně ne! Zkuste si totiž představit, že by byla před pár měsíci opačná situace. Že bychom tehdy měli prezidenta Nečase, kancléřku Nagyovou, předsedu vlády Zemana a šéfa jeho kabinetu Mynáře. Byl by několik měsíců odposloucháván premiér? Vtrhlo by maskované komando do Strakovy akademie a odvádělo by Zemanovy spolupracovníky v poutech? Samozřejmě, že ne. Nezáleží na tom, kdo je momentálně ve které mocenské funkci, ale na tom, jak je kdo silný a jaké dokáže vytvářet mocenské aliance. Vstoupili jsme do éry hry bez pravidel, kde rozhoduje hrubá síla.

Když mluvíme o hře bez pravidel, nejde o to, že se pár politiků snaží obcházet pravidla, a někdy jim to dokonce projde. Tak je tomu v každém systému a v každé hře s pravidly (pamatujete ještě na Maradonu?). Porušení pravidel pak můžeme označit jako poruchu. A nejde ani o to, že když se lidé dole cítí podvedeni, chtějí vidět bolest a krev těch nahoře. Ponižování premiérovy milé je jen ubohou náhradou za to, že dav nemůže vidět kamenování ani upalování. Důležitější je v podstatě jednomyslný názor intelektuálních elit, že pravidla jsou jen zbraní ničemů a zlodějů. Všimněte si třeba, s jakou snadností akceptovaly ústavní právničky Hana Marvanová a Eliška Wagnerová princip, podle nějž si policisté mohou v rámci celé republiky vyhledat vazebního soudce, se kterým jsou dostatečně zadobře a který schválí veškeré jejich požadavky. Těžko věřit tomu, že by obě zmíněné dámy neměly dost jasnou představu, jak destruktivní to je pro právní jistoty běžných občanů. A všimněte si také, že když Nejvyšší soud zastavil nesmyslnou konstrukci kolem stíhání poslanců (uvědomil si někdo, že podle stejné logiky by bylo možné stíhat také jednotlivé voliče, pokud by někoho zvolili například výměnou za několik porcí guláše?) a objevila se ona zvrácená interpretace, podle níž soud poslancům dovolil dopouštět se na půdě Parlamentu trestných činů, přišel s touto pomluvou osobně šéfredaktor nejintelektuálštějšího týdeníku v zemi. Nevstoupili jsme do prezidentského režimu. Vstoupili jsme do režimu, kde moc není spoutána žádnými omezeními.

Miloš Zeman ve vazbě? Snadněji, než si myslíte

To, že momentálně je nejsilnější Miloš Zeman, nemusí dlouho vydržet. Pokud nebude dost obezřetný a pokud nebude pečlivě vyvažovat zájmy jiných silných hráčů, věřím, že se navzdory ústavou zaručené imunitě může během pár hodin přestěhovat do vazební věznice, kde bude vysvětlovat, jak to bylo s privatizací Mostecké uhelné společnosti. Stačí, aby si třeba Andrej Babiš našel jednoho ambiciózního prokurátora a ochotného soudce. A totéž se může stát i naopak. Stejně snadno si lze představit Andreje Babiše ve vazbě a nekonečné vyšetřování okolností privatizace Agrofertu, případně politické korupce při schvalování povinného přimíchávání řepky do benzinu. Nezapomínejme, že každý dnes aktivní politik a každý oligarcha je namočen do nějaké mnohamiliardové problematické transakce.

Posun ke hře bez pravidel je svým způsobem logický. Dokud je stát malý a dokud je relativně malý rozsah přerozdělovaného (jak tomu bylo, řekněme, před dvacíti lety), převažuje zájem na dodržování pravidel, protože to lidem umožňuje šít boty, vařit guláš, stavět penziony, opravovat pušky, psát počítačové programy, tisknout reklamní brožurky a dělat všechny ty obyčejné věci, kterými se normální lidé živí a které mohou být relativně lukrativní. Pokud stát získá víc pravomocí a peněz, je lukrativnější měnit pravidla a vytvářet nová. Možnost hrát podle pravidel ztrácí smysl, protože není nikoho neutrálního, kdo by je mohl formulovat a vynucovat.

Šest tezí o rysech současného politického režimu

Pro předmět našeho zájmu to znamená, že můžeme formulovat následující teze:

- Politické záruky dodržení občanských svoboda a zábrany proti státní svévoli přestaly fungovat. To, že neprobíhají častější zatýkání nepohodlných je dáno setrvačností (není to zvykem) a tím, že málokdo je tak důležitý, aby stál za akci.

- V rámci boje politických elit přestala být dodržována pravidla.

- Hra bez pravidel vyžaduje, aby každý z hráčů pečlivě vyvažoval zájmy jiných mocenských skupin, ať už existují oficiálně, nebo neoficiálně. Klíčovým dalším hráčem, jehož zájmy musí být zohledňovány, je státní byrokracie a zejména její mocenské složky.

- To vše brání tomu, aby vznikla politická síla, která by mohla být protiváhou státní byrokracii.

To by mohlo vést k relativně stabilní situaci a vládě neutrálních odborníků, což by asi zemi prospělo. Kdyby neplatily ještě další teze.

- Fungování státní byrokracie je nastaveno tak, že součástí jejího běžného každodenního života je růst. Růst rozsahu pravomocí, počtu zaváděných pravidel, zaměstnanců atd. Neřízený systém nesměřuje ke stabilitě, nýbrž ke zhroucení.

- To vše, společně se státním monopolem na financování školství a vědy, vytváří intelektuální atmosféru, v níž je možnost svobodné společnosti prožívána jako nesmyslná a extrémistická. V této souvislosti upozorňuji na dosud podceňovanou iniciativu Rekonstrukce státu, která prosazuje názor, že korupci lze odstranit tím, že přibude byrokratů, budou zavedena složitější a nepřehlednější pravidla a byrokraté nebudou podléhat žádné vnější kontrole. Aktivní (a podle všeho dobře financované) skupině se během krátké doby podařilo ve veřejné debatě prakticky získat monopol a vytlačit na okraj všechny proudy, které by s korupcí chtěly něco reálně dělat. Můžeme čekat, že k témuž bude docházet i v dalších oblastech.

Naděje pro ty, kdo chtějí žít jako svobodní občané, a ne jako nevolníci, spočívá v neschopnosti takového systému zajistit si financování. Jestliže se o Miroslavu Kalouskovi dnes hovoří jako o absolutním ekonomickém amatérovi, je dobré připomenout, že Miloš Zeman si počínal ještě daleko hůř. Převzal slušně rozjetou ekonomiku založenou na dynamickém růstu malých firem a brutálním zvýhodňováním státních kvazimonopolů (pamatujete, že založení ČEZu byl nápad Miloše Zemana?) a zahraničních korporací dokázal zvýšit nezaměstnanost i státní dluh na úrovně do té doby nepředstavitelné. Z vyjádření Strany práv občanů – Zemanovců je zřejmé, že přesně stejné recepty se chystají nasadit nyní.

Perspektiva: Větší rozdíly, nová pravidla, hledání viníků

Co to znamená pro další vývoj?

Za prvé. Poroste rozdíl mezi politickou a korporátní třídou na straně jedné a normálními lidmi na straně druhé. Hospodářská politika bude výrazněji než dosud zaměřená na podporu bohatých a likvidaci malých potenciálních konkurentů.

Za druhé. Bude dále klesat schopnost vlády řešit skutečné problémy.

Za třetí. Bude snaha najít viníka současného marasmu. Snahy o zabavování majetků příliš bohatých lidí se ukážou jako neprůchodné, protože právě tito lidé zastávají klíčové pozice ve stranách, které tato opatření prosazují. Můžeme očekávat, že represe povede spíše proti drobným vietnamským obchodníkům a dalším snadným terčům.

Za čtvrté. V politické sféře bude přibývat snahy zavést nová pravidla. Současná situace je příliš riskantní i pro ty, kdo mají momentálně navrch.

Za páté. Z politiky se vytratí poslední zbytky ideologie a poslední zbytky snah o ovlivnění veřejného dění. Postupně bude upadat i zájem voličů.

To vše může vést k uskutečnění celkem optimistických i extrémně pesimistických scénářů. Na jedné straně čehosi na způsob listopadu 1989 (změna Ústavy vynucená masovými občanskými nepokoji), na druhé straně dlouhodobý hospodářský úpadek, všeobecná beznaděj, mravní rozvrat na úrovni jednotlivých rodin a vláda elit financovaných z Bruselu (jak to známe z jihoevropských zemí a Pobaltí).

Osobně si myslím, že potřebujeme totální politickou změnu a že rizika spojená s takovou změnou jsou menší než rizika spojená s jejím odkládáním. Ale to může být jen můj pocit.

Volební apel na závěr. Neřešte, jaká vláda bude příští rok, ale přemýšlejte o svém hlasu v horizontu delšího vývoje země. Jaké hnutí, stranu či směr pomůžete zformovat? Přispějete k tomu, aby vznikla výrazná alternativa k současné byrokratické oligarchii? A hlavně nečekejte příliš. Nezapomínejte, že politické změny zpravidla následují až poté, kdy se ve společnosti zformují skupiny s dost velkým zájmem na změně a sílou prosadit ji. Nástup ODS na začátku 90. let byl podepřen vrstvou potenciálních podnikatelů a továrníků (od komunistických ředitelů po mladé kluky, kteří chtějí zakládat firmy), za pozdějším vítězstvím ČSSD mezinárodní bankovní skupiny a korporace, úspěch TOP 09 zase stál na byrokracii a intelektuálech žijících z dotací. Čí zájmy budou pohánět hnutí za obnovu svobodné společnosti? Můj odhad je, že pokud ještě existuje naděje, je spojena s tradiční dělnickou třídou. S chlapy z fabrik, řemeslníky a všemi ostatními, kdo jsou odhodláni živit se normální prací, vést celkem slušný život, ženit se (i když se jim třeba nebude chtít), vychovávat děti, nestydět se za homofobii, pít nezdravé nápoje, kouřit startky a každý den dokazovat, že i člověk, který nemá IQ 140, nemluví šesti jazyky a je docela chudý, může vést svobodný a šťastný život.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce