V Evropě vyrůstá ztracená generace. V Česku děláme všechno pro to, abychom z tohoto trendu nevybočili
Psát o úpadku Evropy je "in". Možná proto si světový tisk minulý týden tak pošmákl na nejčerstvějších statistikách o nezaměstnanosti na starém kontinentě, které jsou – bez jakéhokoli velkého překvapení – skutečně hrozivé. Mezi všemi těmi poplašnými články (světlou výjimkou byly Financial Times) se však někdy zapomíná varovat před tím, čeho by se evropská civilizace měla bát na prvním místě. Tím je nezaměstnanost mladých lidí, která v posledních letech v západních zemích drasticky stoupá. Výraz "ztracená generace" není v tomto případě zas tak apokalyptické, jako spíše nepříjemně reálné. Studenti a studentky, kteří v posledních letech dokončují školy, narážejí na pracovním trhu stále častěji na nezájem. Vzniká vrstva mladých nezaměstnaných, kteří na vlastní kůži nikdy neokusili práci, nemají kde získat zkušenosti a dostávají se do pohlcujícího a demotivujícího víru (už po třech měsících rapidně klesá motivace hledat si práci).
Teď by se hodilo říct, že u nás ve střední Evropě zatím můžeme být v klidu. Je ale zbytečné nad tím vůbec přemýšlet. V klidu jsme totiž tak jako tak. Ostatně je to spíše problém "těch na Západě". Doteď si žili až moc dobře a krize je vlastně tak trochu jejich vina, takže není co řešit. Například Španělsko. Ve věku pod 25 let je tu bez práce více než polovina lidí, nepočítaje studenty. Mladým Španělům nepomůže, že studovali sebelepší či sebepraktičtější školy. Tituly si mohou tak maximálně pověsit nad televizi vlastních rodičů, která je jejich hlavním společníkem po většinu prázdného dne. Vláda se sice chystá upravit zákoník práce, aby pro firmy bylo snazší dát výpověď starším zaměstnancům, ale už jen z popisu takového opatření musí být jasné, že nepovede k žádnému velkému sociálnímu smíru.
U nás ve střední Evropě jsme v pohodě i při pohledu na Řecko, které si za své problémy ostatně vždycky mohlo jen a jen samo. Stejně jako více než jeden milion nezaměstnaných mladých Řeků (jejich počet už přesáhl počet jejich vrstevníků, kteří pracují). Řečtí studenti, odjakživa známí pro svou chuť rozjíždět se po světě, se dokonce ve velkém měřítku odmítají vracet domů. Bizarní je zpráva z Makedonské univerzity, kde 84 procent studentů zavrhlo možnost návratu do Řecka. Z těch, kteří doma zůstávají, vzniká zchudlá radikalizovaná vrstva. Vždyť to byli právě mladí lidé, kdo zaplnil ulice při divokých demonstracích v uplynulých měsících.
Zatím pod průměrem
Nás v Česku zatím nemusí děsit ani Litva, Portugalsko nebo Irsko, kde nezaměstnanost mladých překročila třicet procent. A proč si dělat starosti z toho, co se děje za hranicemi. Slovensko (33,8 procenta) i Polsko (26,9 procenta) by se pro nás přece také nepřetrhly. V Česku se nezaměstnanost mladých lidí drží na 18 procentech, což sice není žádné krásné číslo, ale stále je výrazně pod evropským průměrem. Nezaměstnanost vysokoškoláků nepřesahuje ani pět procent. Lépe je na tom pouze Švýcarsko, Německo a Nizozemsko. Trápit nás nemusí ani fenomén převzdělanosti. Jen malé procento absolventů vykonává zaměstnání, pro které je jim titul k ničemu, což je v porovnání s Evropou velmi dobré.
S tím naším ledovým klidem se ale potom nesmíme příliš divit tomu, jak dopadneme za pár desítek let. Problém západních zemí totiž nespočívá ani tolik v dopadech současné krize. Ta jen prohlubuje vážné strukturální problémy, které si evropské státy nadělaly pod heslem "buďme všichni vzdělaní" aneb vysoké školy pro každého. Mladí lidé jsou pochopitelně ti, kdo vždycky odnesou ekonomické problémy jako první. Logickou reakcí jakékoli firmy na zhoršené ekonomické podmínky je to, že zastaví nábor nových lidí. Teprve potom začne omezovat výrobu, vypovídat kontrakty a ve finále propouštět starší zaměstnance. Právě špatná struktura vzdělanosti však může za to, že nynější omladina za rok či dva nezavadí o pořádnou pracovní nabídku.
Příliš mnoho vzdělaných
Své o tom ví Francie. Ta v šedesátých letech otevřela vysoké školy dokořán a vytvořila generaci, která sice v poválečné zemi obsadila všechny důležité pozice, ale jejichž děti nenalézají na trhu uplatnění. A paradoxně právě tito mladí rozohnění absolventi vycházejí do ulic, aby jako v roce 2006 úspěšně zabránili reformě zákoníku práce (která jim paradoxně měla pomoct) či předloni reformě penzí.
U nás ve střední Evropě jsme vysoké školy otevřeli na přelomu milénia, kdy ministryně Petra Buzková zavedla financování škol podle počtu studentů. Řady vysokoškoláků se od té doby zdvojnásobily, brzy jich bude stejný počet jako studentů středních odborných škol. Současná vláda si naštěstí konečně uvědomila, že takový systém je cestou do pekel, a toto opatření zrušila. To ale nestačí. Na poměrně malý počet obyvatel máme téměř 80 vysokých škol. Navíc přibývá studentů humanitních a sociálních věd (17 procent všech studentů), kteří jako absolventi hůře nacházejí uplatnění.
Potíž je totiž mnohem hlouběji, v celém školském systému. S tím, jak nezáživným a v podstatě ještě "komunistickým" způsobem se na základních a středních školách přistupuje k výuce matematiky a fyziky, se nikdo nemůže divit nezájmu o technické obory, jejichž absolventů je na trhu naopak nedostatek. Biflování už od první třídy probíhá tak, že osa "základní škola – maturita – vysokoškolský titul" je tou nejlogičtější cestou, a cokoli ostatního je považováno za neúspěch. Aby se něco takového změnilo, bylo by zapotřebí mnohem více práce a uvažování než dosud. A ministerstvo školství by nemohlo být okrajovým resortem, který politiky zajímá jen při čerpání dotací.
Ale proč bychom se měli ve střední Evropě vzrušovat? Ještě pár let se nás cokoli blízkého problému ztracené generace týkat nebude. A potom? To už bude problém někoho jiného. Třeba našich dětí.
Týdeník EURO 19/2012, 6.5.2012