Přesně jak se dalo čekat, stal se sobotní „boj o Prahu“ 10.11. předmětem nesčetných sporů a diskusí a to prakticky nad každým aspektem zmiňované akce. Nezačal vlastně ani pořádně pracovní týden a už se vedly mediální přestřelky nad tím, zda lze „militantní antifašisty“ považovat za úctyhodné bojovníky proti „bujícímu hnědému extremistickému moru“, nebo jen za stejné násilníky, byť s opačným znaménkem, kteří využívají pietních akcí a ožehavých celostátních problémů k lidově řečenému „přihřívání si vlastní polívčičky“. Dá se říci, že tento spor se zdá být jakýmsi nejmedializovanějším vyústěním sobotní akce v různé diskuse a debaty. Je „antifašismus“ úctyhodný postoj, nebo jen lexikálně líbivá zástěrka totalitních choutek (byť stokrát fašismu a nacismu nepřátelských)?

„Antifu nelze s neonacisty srovnávat,“ slyšeli jsme mnohokrát. Předseda Židovské liberální unie František Fendrych kritizoval politiky, kteří „kladou rovnítko mezi neonacisty a antifašisty“, genderový informační server Gita taktéž vyslovil znepokojení nad tímto srovnáváním. Sice uznal, že „aby padaly facky je zbytečné“, nicméně nepřeje si, aby se antifašisté stáhli z ulic do seminářů. Anarchistický guru Ondřej Slačálek se pustil do redaktora MfD Karla Steigerwalda kvůli jeho článku „Ideály jako porucha duše“. Steigerwaldův článek je sice velmi hloupý (apriorní odsuzování idealismu, všech „co si myslí, že mají pravdu“), Ondřej Slačálek však ve svém výčtu „bojů proti nastupujícím diktaturám v Rusku, Německu, Španělsku i jinde“ na obranu militantních antifašistů a anarchistů zapomíná, kolik si například „španělská anarchistická revoluce“ vyžádala nevinných obětí například z řad jeptišek a křesťanských kněží.

Ale zpět k věci. Argumenty „jak můžete srovnávat fašisty, mající na svědomí miliony mrtvých a jejich odpůrce“ nebo „jak může být odmítavý postoj k rasistickým vrahům extremismus“ jsou ideální ukázkou manipulace s pojmy a citového vydírání.

Podaří-li se mi stigmatizovat určitý fenomén, a to tak, že jej učiním nejen „politicky špatným“, nýbrž hlavně „nemorálním“, snadno docílím toho, že jakákoli jeho antiteze mě osobně staví do role apriorního dobráka a ve jménu své antiteze snadno obhájím své myšlenky a konání, neboť „já jsem přece proti těm špatným“.

Jenomže zde se dostáváme k problému, který ve výše zmíněné debatě zatím uvažován nebyl. Zamyslel se někdo nad tím, jak si například hnutí „Antifa“ takového svého nepřítele, „fašistu“, představuje? Pochod Mladých národních demokratů (byť mohl být stokrát provokativní a urážlivý) byl ojedinělou akcí a tyto antifašistické skupinky nejsou žádné „ad hoc“ spolky, nýbrž již delší dobu vyvíjejí systematickou činnost. Kdo to vůbec je, onen „fašista“?

Celé to totiž velmi podezřele připomíná rétoriku totalitních režimů, které „bojem proti zlu“ připravily o život miliony lidí. Zde podotýkám, že nechci klást rovnítko mezi nacistické a komunistické genocidium a „militantní antifašismus“, nicméně souřadné prvky počáteční identifikace nechybějí – já věřím tomu, že jak nacisté, tak komunisté na začátku popravili nebo pozavírali skutečné „lumpy“, problém je, že tento „boj proti lumpům“ umožnil postupem času jedněm pokusit se vyhladit celé rasy a druhým společenské třídy.

Nechci tím samozřejmě říci, že se zde chystají hromadné popravy, při různých mediálních estrádách a voláních „proti fašismu“ (hraničících často až s hysterií) bychom však měli zbystřit. Sledujeme velmi zajímavé divadlo. Žijeme téměř 20 let v systému, který se s jedním totalitarismem rozešel, zatímco druhý (pokud se nás někdy jako státu nebo národa týkal) je záležitostí více jak šedesáti let starou. Přesto můžeme z médií či z per „radikálních antifašistů“ někdy získat dojem, že minimálně s tím druhým je to jinak. Fašismus prakticky nikde neexistuje, ale paradoxně se občas jedná, jako by byl všude.

„Antifašisté“ často rádi pojmy „fašismus“, „nacismus“ a někdy dokonce i „nacionalismus“ směšují, jako by se vůbec nejednalo často i o rozporné fenomény či v některých případech pojmy „hierarchicky různorodé“. Občas působí dojmem, jako by je obsedantně iritovala veškerá slova začínající na „nár-„ nebo „nac-“ (já vím, že vzhledem k určitým historickým konotacím je to provokativní, ale vskutku netuším, jak jinak vyjádřit význam pojmu „národ“ nebo to, co obsahuje občanský průkaz každého člověka a veškeré ostatní věci a souvislosti z toho odvozené), všechno kladou na jejich optikou dosti široce pojímané „ultrapravicové spektrum“ (jako bychom „nacionalisty“ nemohli najít například mezi komunisty) a za současného užívání různých umělých novotvarů (či spíše patvarů) typu „neonacionalismus“, což má v oblibě zejména jeden nejmenovaný přední publicista deníku Britské listy, tak do této už tak nepřehledné problematiky vnášejí ještě více zmatku.

Osobně bych velmi varoval předtím, dívat se na mnohé dnešní „antifašisty“ tou optikou, kterou chápeme „antifašistu“ jako například odbojáře z dob protektorátu. Je odvážné například v době rasové segregace odsoudit rasismus, stejně jako bylo odvážné vystupovat před mnoha lety proti kolonialismu nebo jako ve 40. letech proti hitlerovské mašinérii. Ale co dnes? Tehdy se bojovníci museli denně obávat o svůj život, mnozí dnešní „antifašisté“upozorňují na problém, který neexistuje, a jediné, čeho se mohou bát, je prohlédnutí falešnosti jejich dogmat, maximálně občas nějaká ta bitka v centru Prahy.

Podívejme se na věc reálně. Nelze přistoupit na rétoriku, která říká, že „musíme proti fašismu (extremismu atd.) postupovat, dokud je čas“, v situaci, kdy s tímto pojmem mává skoro každý, ale nikdo nedokáže pořádně definovat, co tím myslí. Místo toho je „fašismus“ vytahován pokaždé, když je potřeba umlčet jakýkoli non-konformní názor, nebo postoj, který se frontě politicko-korektních novinářů nezdá.

Pravdou však je, že se zde operuje se vším možným, jen ne s argumenty a rigorózně podloženými fakty. Namísto toho je debata plná vágností („extremismus“) a historicky determinovaných fenoménů („fašismus“). Vyvolávání dojmu všudypřítomnosti těchto dnes navýsost neurčitých „-ismů“ jim dává punc nedefinovatelnosti a umožňuje je vztahovat pomalu na každého.

Právě v tom vidím nebezpečí současného „antifašismu“, ten totiž za „fašisty“ nepovažuje (stejně jako většina populace a vcelku logicky) onu marginální hrstku jedinců, snažících se o ostentativní pochod kolem pražských synagog, nýbrž všechny, které za „fašisty“ prostě uzná. A není problém si toto dohledat. Vždyť jak „antifas“ mluví o konzervativních stranách, o katolických (ale často i jiných křesťanských) nadacích, think-tancích, kladoucích si zajímavé otázky na současná ožehavá témata, iniciativách, které usoudily, že cesta všeobjímající rovnosti a bezbřeze otevřené přistěhovalecké politiky není ta pravá ořechová, či politikům, kteří chtějí ve svých okrscích pořádek, aby všichni platili daně, a neváhají proto přistupovat k „radikálním“ krokům? Všichni jsou „rasisté“ nebo „fašisté“ či „neofašisté“, „protofašisté“, „neonacionalisté“, „extremisté“, prostě divní a nebezpeční. A koneckonců, podle této logiky, zastávané soudobými „antifas“ jsou „fašisti“ i evidentně proti fašismu bojující a popravení studenti ze 17. listopadu 1939, kteří až na jednoho byli za první republiky členy mládežnických pravicových (z dnešního pohledu „extrémně pravicových“) organizací a žít dnes, jistojistě by byli „nepřítelem číslo 1“.

Psáno pro blog.idnes.cz