19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Přirozené důsledky multikulturalismu

2.12.2015

Hrůzné, ale naneštěstí tak předvídatelné události ve Francii jen znovu podtrhují hlavní problém západního světa. Přítomnost elit, které mají své zájmy, jež jsou až příliš často jiné než zájmy občanů. Elit, které mají moc své zájmy prosadit.

Aniž bychom si toho většinou všimli, došlo k přesunu moci do rukou profesionální politické třídy, nad kterou se náš vliv průběžně zmenšuje. Volby, od kterých si teorie kdysi tolik slibovala, se staly více méně prázdnou formalitou. Zvolené parlamenty jsou složeny převážně z členů té společenské třídy, která si z politiky učinila svoji existenci a povolání. Výsledek je monopolní situace, ve které jednotlivci mají pouze moc vybrat si mezi členy této třídy z těch, kteří jsou předloženi. Ti zase mezi sebou soutěží o moc uvnitř dominantní skupiny.

Příslušníci této dominantní skupiny ovšem sami sebe považují za nadřazené.Jsou si jisti, že oni přece vědí lépe než ty přihlouplé masy co je pro společnost lepší. V takové situaci je jenom přirozené, že zamění své vlastní zájmy za zájmy celé společnosti. Toto naneštěstí zdaleka není jenom náš problém, je to něco, co se prolnulo do celé západní civilizace. Ten ne-západní svět se nikdy k ničemu jinému stejně moc nedopracoval.

Co dnes chybí, je přímý vliv občanů na dění, vliv, který by mohl dohlížet na rozhodnutí těch u moci. Jde o přímou demokracii. Ta, i když se příliš neosvědčila při rozhodování, přece jenom ale v minulosti občas dokázala zabránit potenciálně katastrofálním rozhodnutím samospasitelných elit. Ty mají celkem přirozenou tendenci instinktivně stavět své vlastní zájmy do popředí.

A to je, oč dnes jde, v čem je základní nedostatek. Kdyby občané měli po ruce tuto zbraň, západní svět by dnes nestál na pokraji zničení. To není jenom prázdná a nadsazená rétorika. Pohleďte dnes na kteroukoliv tradiční západní zemi, jak úspěšně jsou původní obyvatelé nahrazováni lidmi, kteří jsou často tak odlišní, že jakákoliv asimilace nebo i jenom soužití jsou prakticky nemožné. Jedná se o úmyslné zničení národní jednoty za účelem snadnější manipulace jedněch proti druhým. To není důsledek přirozeného vývoje, jak někteří říkají. Je to nepřátelská kampaň, podmanění s použitím idejí namísto tanků a bomb.

Je těžko představitelné, že by k tomu všemu mohlo vůbec dojít, kdyby zákony týkající se zásadních věcí národní existence musely být povinně předkládány občanům ke schválení. Trochu zlomyslně by se dalo říci, že politika kontrolovaná občany by rychle ztratila velkou část své přitažlivosti právě pro ten typ lidí, jací by stejně měli být od ní drženi na délku bidla.

Příkladů je v minulosti habaděj. Ve Švýcarsku, zemi, kde referenda jsou užívána nejčastěji, v době, kdy marxismus užíval dělnickou třídu jako politický kanónenfutr, odhlasovali zákaz stávek a tím jim vzali vítr z plachet. Jiná země s poměrně častými referendy je Amerika. Vím o třech pokusech levice použít referenda k odzbrojení občanů. Vždy s použitím hysterické kampaně s masivní podporou médií a „intelektuálů“. Ve všech těchto pokusech prohráli s postupně se zvyšujícím poměrem hlasů mezi 63 a 74 procenty. V Austrálii, kde žiji, jsme ve dvou posledních případech rozhodovali o zrušení monarchie a o zavedení občanských průkazů. V obou případech byly na tři čtvrtiny hlasů proti.

Není doufám nutno zdůrazňovat, že v obou těch australských případech si převážná většina kulturních a politických osobností, nemluvě o médiích, tyto změny přála a podporovala je. Lidé ale dokáží myslet sami pro sebe, když k tomu mají možnost. Právě odepření této možnosti vede k apatii a k vývoji stádních instinktů.

Pokud se týká událostí ve Francii, které daly podnět k tomuto článku, pachatelé nejsou ve Francii se souhlasem lidí, kteří tamější společnost vytvořili. Těch se nikdo neptal, ale ti jsou dnes zabíjeni a ti budou platit účty za rozhodování jiných.

Tento problém a jiné jemu podobné je nutné řešit. Náprava možná je, navzdory poraženeckým náladám některých. Nebude to snadné, oni jsou příliš dobře zabydleni. Možné to ale je. A nezbytné.