Jestliže se ale Česku jakžtakž daří (alespoň v tom smyslu, že je řazeno k té bohatší části světa než třeba takové Kongo), většinou to je jakékoli vládě navzdory, ne díky ní. Takže ač máme málo prozápadních politiků a naopak mnoho politiků, kteří nás chtějí přivádět k hodnotám jiným, naštěstí díky aktivitě, poctivosti a takovým podobným buržoazním úchylkám mnoha lidí jsme aspoň tam, kde jsme. Ale o materiálním blahobytu až třeba jindy. Neboť co máme zakořeněno v duších a hlavách, je daleko podstatnější, než jestli máme o nějakou tu kačku v kapsách více či méně.
Nepatříme právě k zvlášť prozápadně smýšlejícím národům. Tak třeba ten kontroverzní americký radar: většina Čechů, alespoň dle průzkumů, byla zásadně proti jeho umístění na českém území. Vždyť proč by se do nás měl někdo … slušně řečeno míchat, že. Ať si ho postaví někde jinde. Dřív se do nás míchali Rusové, tak dneska přece nepolezeme do zadečku Američanům. Nebo ten Afghánistán. Proč bychom tam ksakru měli mít naše vojáky, vždyť je to jen vyhazování peněz, že. A že jsme v NATO, z kteréhožto členství pro nás vznikají jisté závazky? To je sice fajn, ale to víte, závazky…
Ale mezi českými politiky se najde několik málo výjimek. Když poctivě zhodnotíme názory, chování a veřejné vystupování jednotlivých českých politiků, jako jeden z nejprozápadnějších z nich se ukazuje – ač je to dnes možná nemístné říkat – bývalý předseda ODS Mirek Topolánek, který bude za asi dost krátkou dobu zapomenut. Ač jsem s ním třeba v některých věcech nesouhlasil, uznávám, že to byl zcela jednoznačně náš zatím nejprozápadnější premiér. Jasný znak ukazující na páně Topolánkovu prozápadnost byl například jeho jasně proizraelský postoj. To se dneska nenosí; dnes je téměř povinné toto téma lakovat nátěrem humanity a pacifismu, ovšem kolikrát pod ním nenajdeme nic jiného než obyčejný sprostý antisemitismus a jindy zase právě ty protizápadní nálady. Jen málokdo z našich dnešních politiků se dokáže jasně postavit na stranu Izraele. Škoda, neboť kdykoliv se člověk podívá na problémy s Izraelem související, zjistí, že vždy má problém jeden název: obrana. Někdy obrana dost tvrdá, pravda. Ovšem obrana (a pacifisté se mnou nebudou souhlasit) znamená i schopnost tvrdě a nekompromisně oplácet jakýkoliv útok. Jenže to se dnes nesmí říkat. Nebo by se to aspoň říkat nemělo, protože to není politicky korektní.
Najdou se ovšem i osobnosti jiné, jejichž názory jsou sice velmi politicky nekorektní, troufalé a menšinové, ale zároveň dost protizápadní, jakážto kombinace se nevyskytuje moc často. Petr Hájek, vicekancléř prezidenta Václava Klause, sice není politik, takže by mohlo být každému víceméně ukradené, co se mu honí hlavou; ale je to přece jen známá osobnost – s názory dost ostrými, vyvolávajícími tu seriózní diskuzi, tu zesměšňování, onde paniku a tam třeba souhlas či uspokojení, že konečně někdo nahlas řekl, jací jsou ti Američané prevíti.
Názory Petra Hájka můžeme občas zahlédnout či zaslechnout v podobě nějakého článku či vyjádření, ale asi nejpodrobněji se s nimi máme možnost seznámit v jeho knize Smrt ve středu vydané v roce 2009. Nemylme se: pan Hájek nám názvem knížky nechce říct, že někdo někde umřel či umře v polovině pracovního týdne, ale že ke konci politiky založené na idejích a hodnotách dochází v politickém středu. Kniha pojednává převážně o manipulaci občanů médii, dále o domácí politice, Evropské unii a … o teroristických útocích 11. září 2001.
„Jedenácté září v New York City se tak, jak nám bylo předvedeno, zdůvodněno a zafixováno, nikdy nestalo. Nemohlo se stát. Obraz, který politická reprezentace USA (v širším slova smyslu) pro vlastní i světovou veřejnost vytvořila, byla v každém případě manipulace, přinejmenším mediální.“ Odvážné tvrzení, nemyslíte? Ale citujme z knihy dál:
„Že jsme se pravděpodobně stali předmětem nejefektnější manipulace moderní doby, je vidět především z důsledků. (…) Pokud by totiž opravdu šlo o zdařilý útok několika odhodlaných muslimských radikálů, jimž by se v podstatě povedl státní převrat v Americe, ale moci se nechopili, protože o ni neusilovali, stejně jako viditelně neusilovali o vnitřní rozvrat ´nenáviděného nepřítele, satana současné epochy‘, byli bychom svědky nejbizarnější události v lidských dějinách. Pak by jedenácté září byl pouze surrealistický či spíše patafyzický studentský mejdan.“
Zkráceně řečeno: Dle Petra Hájka se události jedenáctého září neodehrály tak, jak nám je předložila média, neboť kdyby se takto odehrály, bylo by to něco, co se ještě nikdy nestalo. Což je úžasná úvaha – ono se totiž opravdu nic podobného ještě nikdy nestalo. Pan Hájek to může klidně nazývat „nejbizarnější událostí v lidských dějinách“, ale možná je skutečnost jednodušší: útočníci nemuseli usilovat o vnitřní rozvrat či uchopení moci, ale jednoduše o zabití velkého počtu lidí. Zkrátka teroristický útok, jenom ve velkém. Co na tom pan Hájek nechápe?
On totiž nepřináší žádné důkazy, nýbrž jenom domněnky. Své názory na tuto věc. Což je zcela v pořádku a má na to právo, ale tytéž domněnky může říci kdokoli a nebude to mít žádnou váhu. Jeho slova mají váhu o poznání větší, neboť jde o vicekancléře prezidenta. Aby mě někdo neobvinil z toho, z čeho rád obviňuje kdekoho Petr Hájek, totiž že jsem knihu nečetl a cituji pouze účelově z kontextu vytržené věty z novin, prohlašuji, že jsem knihu četl raději dvakrát, mám ji právě před sebou a citace jsem opsal z ní. Právě proto, že jsem knihu četl, musím říci, že panu Hájkovi asi ani moc nešlo o samotné jedenácté září a o dokazování jiné než té oficiální skutečnosti, jako spíš o upozornění, aby si lidé dali pozor na mediální manipulaci. Jak sám později řekl: „Já nemusím dokazovat, jestli to tak bylo, nebo ne.“ Nebo: „Ta knížka není o jedenáctém září.“ V tom má pravdu – knížka je převážně o mediální manipulaci.
Ovšem svou knihou pan Hájek bohužel šíří velmi protizápadní nálady, ale věřím, že u alespoň značné části lidí způsobil svými tvrzeními pouze bolesti krční páteře způsobené častým nesouhlasným kroucením hlavy nad nimi. Je zcela nesmyslné, když pan Hájek tvrdí, že stejně jako komunisté museli mít svého nepřítele (imperialistický Západ, reakčníky, buržoazii a podobně), i neokonzervativci musejí mít svého nepřítele s názvem mezinárodní terorismus. Nebo že Rusko je „spíše výspou ostrého kapitalismu“, kdežto v Evropě je socialismus a v Americe zase samí neomarxisté. Takových podobných tvrzení je v knize mnoho. Sice je fakt, že demokracie není hodnota dající se zavést v celém světě a že je nesmysl ji tam násilím vyvážet, jak chtějí někteří neokonzervativci, ale srovnávat je s marxisty a levičáky je hloupost. To, že někteří neokonzervativci byli původně nalevo, ještě neznamená, že neokonzervatismus jako celek je „pravicovým marxismem“, jak píše Petr Hájek. Naopak. Potřebujeme neokonzervativce. Ne proto, abychom vyváželi demokracii do světa, ale aby zde byl někdo, kdo tvrdě a nekompromisně obhajuje západní hodnoty – třebas i za cenu nějakého toho válečného konfliktu. Západ se krčí dost a dost a rád ze všeho sám sebe viní, ale politiků bojujících za hodnoty, na nichž Západ stojí, je poskrovnu. Vzpomeňme třeba na Ronalda Reagana. Nebo na Margaret Thatcherovou. To byli též neokonzervativci. Nepamatuje si náhodou někdo, jak prezident Reagan porazil komunismus? Nebylo to právě tvrdým neokonzervativním přístupem?
Byl zde zmíněn bývalý premiér Mirek Topolánek. Mnozí (včetně Petra Hájka) mu vyčítají, že posunul stranu občanských demokratů a celou pravicovou politiku do středu. Každý si ale může vybrat, jaký přístup je mu bližší: Zda „východní pravičáctví“ (abych také použil nějaký nezvyklý termín, jak to s oblibou dělává pan Hájek), plnou hubu idejí a hodnot, pravicového přesvědčení a takových podobných věcí, jenže bez jakýchkoli praktických kroků (prostě jen řeči), šíření protizápadních, protiamerických a protiizraelských nálad a obhajobu „ostrého kapitalismu“ Ruska, nebo raději politiku bez zbytečných ideologických řečí, postavenou na postupných praktických krocích, usilující o silný Západ schopný a ochotný se tvrdě bránit proti jakýmkoli hrozbám.
A svítá snad malinká nadějička. Neboť jsme se nedávno mohli dozvědět, že poradcem premiéra Petra Nečase pro oblast lidských práv a zahraniční politiky se stane ředitel Občanského institutu Roman Joch. Člověk s výrazně neokonzervativními názory, jenž se jednoznačně o sto osmdesát stupňů vychyluje z dnešního módního a pokryteckého trendu politické korektnosti a o kterém například profesorka politologie Vladimíra Dvořáková Deníku Referendum řekla: „Joch patří k ultrakonzervativnímu křídlu, které je ještě o něco konzervativnější než politické myšlení George W. Bushe.“ A zde je citace z Jochova článku publikovaného v MF Dnes 30. srpna 2010: “… zabíjení druhých či obětování vlastního života – nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch – za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí.“ To rozhodně není politicky korektní vyjádření. Není divu, že mnoho levičáků-intelektuálů reagovalo na jeho jmenování jakožto poradce premiéra až hystericky. A to je dobré znamení…