Čas od času se v rámci konzervativní kritiky hnutí LGBT objevuje obligátní argument: Homosexuálové začali své politické tažení s požadavkem registrovaného partnerství, poté přešli k manželství, a nakonec přejdou k adopcím dětí. Kde tento vývoj skončí? Jednou budou požadovat legalizaci pedofilie, zoofilie a polyamorie. Jsou podobné obavy (obviňující aktivisty LGBT ze salámové metody) oprávněné? Nejsou až příliš zjednodušené a lineární? Odpověď má povícero rovin.
Předně je nutno říct, že pokusy o legitimizaci či legalizaci pedofilie se čas od času objevují už od 70. let. V německé Straně zelených, v dobách, kdy toto uskupení vyznávalo poněkud revolučnější étos než v letech devadesátých (kdy se strana stala součástí politického establishmentu), se s takovým programem experimentovalo. To poukazuje na důležitý prvek: Období mladické revolty a revolučního ducha mají svůj počátek a konec. Obdobně aktéři beatnického hnutí 60. let časem vybudovali rodiny, vychladli a zpohodlněli, pročež dynamika sexuálních, politických a dalších aktivismů poklesla. Revoluce často volají po iracionálních požadavcích. Opadne-li však rauš a opojení, obstojí jen to, co je slučitelné s praktickým a všedním životem. Legalizace homosexuálních svazků, na rozdíl od legalizace těch pedofilních či zoofilních, relativně vysokou míru racionality vykazuje. Romantické snění pedofilovo po svazku s dítětem zpravidla nedojde naplnění. Obdobně čeští Piráti před volbami experimentovali (snad rovněž povzbuzeni romantickým libertariánstvím a možná i lecčíms jiným) s úvahou o zavedení institutu „polyamorního“ manželství, aby v čase povolebním přešli k aktivitám všedním, praktickým až suchopárným.
Samozřejmě, se vznikem sektářských náboženských kultů (za všechny uvádím církev Děti Boží) či totalitních režimů (Leninem zavedený koncept sexuálních a pro-potratových reforem, později Stalinem zavržený), lze i iracionální agendu udržet v činném stavu o nějaký ten pátek déle, než ve společnosti svobodné. Kulturní a sexuální revoluce 60. let (ani pozdější západní emancipační vlny jiných sociálních skupin) však nikdy k zakonzervování na státně-totalitním základě nevedly (přivřeme-li oko nad zmíněnými marginálními sektami, oněmi „státečky ve státě“, kde k zakonzervování v malém měřítku dochází). Ano, zmíněná hnutí ovlivnila univerzity, ovlivnila společenský diskurs (a dokonce vskutku vedla k plíživé totalitě). Leč jejich vliv byl v otevřené společnosti částečně korigován. Prostě pedofilní, ba ani homosexuální republiku dosud nikdo (Piťhově proroctví navzdory) založit nedokázal.
Jinak řečeno, jistá míry iracionality je přítomna ve veřejném prostoru vždy: je jí tím více, čím rozbujelejší je populismus a lež, a tím méně, čím odpovědněji si občané a politici počínají. Tato plíživá iracionalita však nemá potenciál trvale přetvářet společnost do jediné konkrétní formy, odvíjí se spíše od aktuálních ad hoc potřeb, módních vln či skupinových mýtů (jakkoliv tyto mohou působit i dlouhodobě).
Druhou liberální námitkou je fakt, že sexuálně náruživým lidem, upřednostňujícím dva, tři a více partnerů, jde jen zřídka o manželskou institucionalizaci. Konzervativní ultras sice rádi podobné případy pokoutně na internetu hledají (a nalézají), načež je peprně zasazují do svých divokých prognostických vizí, ovšem to je víceméně vše, co lze k těmto bizarním výstřelkům říci.
Myslím si, že latentní společenská poptávka po legalizaci pedofilie či zoofilie neexistuje (byť dnešní iracionálně vysoká míra společenské pedofobie, přiživovaná vypjatým antiklerikalismem, může logicky vést k jisté omezené emancipační protiakci). Pochopitelně je tomu tak i důvodu velmi nízkého procenta skutečných (a sebevědomých) pedofilů a zoofilů. Což je třetí aspekt, který vyvrací obavy, které část konzervativců vznáší. Ostatně pokud jde o zoofilii, liberalizační trendy se zde nedají vystopovat prakticky vůbec. I zde se sice objevily pokusy o aktivismus (například provozování zoo nevěstinců), jinak je však celá (potencionální) zoofilní agenda vůči společenskému trendu akceptace rezistentní (nepočítáme-li individuální akceptaci vyoutovaného zoofila svým okolím či víceméně okrajovou zoofilní kampaň na internetu): zákony povolující či zakazující zoofilní jednání jsou většinou motivovány větší či menší snahou o ochranu zvířat a zabránění jejich týrání. S pojmem sexuálního zneužívání zvířat trestní právo mnoha zemí vůbec nepracuje.
Společenský mainstream holt upřednostňuje z dlouhodobého hlediska pohodlí a racionalitu. Evoluční i teistické hledisko se shodují v předpokladu, že člověk má potřebu chránit své děti (kulty, které toto zpochybnily, kupříkladu maoismus, přežily jen krátkodobě). Proto dává společnost z dlouhodobého hlediska zelenou racionálně obhajitelným emancipačním snahám (byť ne nutně eticky obhajitelným), tedy etnickým, sociálně-profesním či genderovým, nikoliv však deviantním, sektářským a totalitním.
Závěrem snad možno dodat, že výše uvedené argumenty nepopírají existenci dlouhodobých sekularizačních trendů, které jsou opravdu v některých případech pro západní společnost toxické, ba zničující. Mezi těmito trendy se však vynořuje celá řada strašáků, kterým bývá apokalyptický ráz přisuzován mylně, a svědčí spíše o paranoii některých bloggerů než o střízlivé sociologické diagnóze.