Je-li dnes 25. dubna, mohu těžko psát o něčem jiném než o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) - byl totiž založen před třiceti lety, 24. dubna 1978. Zhruba před šesti lety jsem nabízela České televizi, že bych o této skupině natočila dokumentární film, ale nejspíš neznám ty správné lidi. Nebo má televize jiné priority: potřebuje sledovanost, aby měla přísun reklam a mohla natáčet pořady, které by měly sledovanost. Podle názoru těch, kdo v televizi rozhodují, zřejmě není VONS pro diváka atraktivní, poněvadž o něm za téměř devatenáct svobodných let ČT nic nenatočila. Ale to je jen malé soukromé postesknutí...

O to víc je na místě vskutku srdečně poděkovat místopředsedovi Senátu Jiřímu Liškovi, který v krásných prostorách Senátu uspořádal v úterý 22. dubna o VONS seminář. Televize ve večerních zprávách sice poskytla obraz dosti zmatený, ale i tak díky za snahu. Když jsem tak na semináři přehlížela prořídlé řady někdejších členů VONS, s jistou nostalgií jsem si uvědomila, že za pár let už stejně skoro nebude koho točit. Nemládneme a půjde-li to takhle dál, nejspíš mládnout ani nezačneme. Ale napíšu radši, proč si myslím, že by byl takový film důležitý: uvědomila jsem si na semináři zase znovu, že pokud vůbec o VONS padne zmínka, mluví se většinou o tom, že to byli odvážní a stateční lidé. Možná tohle už pro dnešní dobu není tolik inspirativní, kritizovat prohřešky režimu dnes je možné bez obav -a pevně věřím, že to tak zůstane. Za činností VONS však bylo i něco jiného než odvaha. Za jedenácti stovkami sdělení byla také spousta práce.

Povrchní novinář si dnes může pohrdavě odfrknout - napsat takové sdělení zabere možná hodinku. A v tom je právě ten omyl. Zdaleka totiž nešlo jen o napsání sdělení; v tehdejší době nebylo právě snadné sehnat a ověřit informaci, která byla ve sděleních obsažena. Co se členové VONS najezdili k soudům! A často je nepustili do soudní síně ani na soudní chodbu, a oni čekali venku, aby se pak od příbuzných a někdy i od advokáta dozvěděli, jak soud dopadl. Někteří příbuzní politických vězňů u nás hledali oporu a povzbuzení - a mohu vás ujistit, že není snadné povzbuzovat manžela, manželku nebo děti vězně, který sedí pro nic za nic ve vězení bez valné vyhlídky na brzký návrat. Obzvlášť těžké to bylo, když šlo o zástupné a nepravdivé kriminální obvinění, které poškozovalo pověst takového člověka a rodiny v celém okolí.

Byla to náročná práce, za kterou se neplatilo a která vyžadovala hodně času, trpělivosti a nervů. A nejde mi teď vůbec o nějaké oslavování lidí, kteří ji dělali, ale právě o to, čím by mohl příběh VONS mluvit k dnešnímu publiku. V uspěchané době honu za úspěchem přece stojí za to znovu a znovu připomínat, že člověk má také - aspoň občas - udělat něco zadarmo, jen proto, že to pokládá za správné. Že peníze a úspěch nejsou všechno, ba v jistém smyslu vůbec nejsou důležité. A nevím, jak lépe tuto prostou pravdu lidem přiblížit, než ukázat ji na příkladu. K tomu se příběh VONS znamenitě hodí.

LN, 25.4.2008