Většina evropských států přitom jen zakazuje kouření ve veřejných prostorách (restauracích, autousových zastávkách atd.). Ne proto, aby něco zakazovaly, ale aby nekuřák, který je nucen v určitý moment sdílet jistý veřejný porstor s kuřákem, s ním nemusel sdílet i jeho rakovinotvornou cigaretu. Kuřák si však stále může zajít zakouřit jinam, třeba k sobě domů na balkon. Je to tak dobře, protože negativní dopady pasivního kouření na nekuřáky jsou prokazatelné. Navíc vytváření nekuřáckého prostředí může omezit kouření i samotných kuřáků. Já osobně jsem příležitostný kuřák. Když jsem večer v zakouřené kavárně a všichni okolo mne kouří, zapálím si taky. Když jsem kavárně nekuřácké (i takové už existují), na cigaretu si ani nevzpomenu. Nedávno jsem spoluorganizoval pětidenní zájezd pro dvacet lidí do Španělska. Nikdo z těch dvaceti nekouřil. Asi čtvrtý den jsem seděl s jedním účastníkem u bazénového baru. "Hele, ty někdy kouříš?" zeptal se mě. "No jo, vlastně jo," uvědomil jsem si, že jsem kuřák. Shodli jsme se, že jsme oba kuřáci, ale když jsme ve společnosti dvaceti lidí, kteří nekouří, tak si na cigarety ani nevzpomeneme. Zapálit si by nám bylo i trapné, a tak jsme raději objednali další láhev červeného. Jednoduše, prostředí kultivuje a většina kuřáků stejně tvrdí, že by s kouřením chtěla přestat. Nebo snad ne? K vytváření nekuřáckého prostředí patří také zákaz (nebo omezení) reklam na tabákové výrobky. Stejně tak současný filmový ideál už nemusí vypalovat jednu od druhé. Populární sportovec, i když je kuřák (a takových je dost), si dává pozor, aby ho reportéři nevyfotili s cigaretou. Nebo se takové snímky moc nezveřejňují. To není pokrytectví, to je proto, že nejohroženější (cílovou) skupinou, na kterou se zaměřuje tabákový průmysl, jsou nezletilí. K vytváření nekuřáckého prostředí neodmyslytelně patří i to, že soudní a kompetentní politici se neproducírují na slavnostních akcích tabákových firem.
Prezident Václav Klaus také vyzdvihl, dejme tomu, ekonomický význam své návštěvy kutnohorské továrny. "K návštěvě Philip Morris mě vedla podpora fungující firmy a tohle je ideální ukázka toho, že se kdysi privatizace vydařila a firma funguje od té doby zcela mimořádným způsobem. Je to úspěch průmyslu." Ano, ne každá privatizace se zdařila, to ví Václav Klaus nejlépe sám. Aniž bych chtěl odpírat panu prezidentovi jeho zásluhy na ekonomické transformaci, musím konstatovat, že za časů jeho premiérování byl penězi z těchto privatizací (alespoň těch úspěšných) v podstatě jen futrován státní rozpočet. Sice dominovala pravicová rétorika, odvaha k nezbytným reformám zdravotnictví či školství však chyběla, byť k tomu vládnoucí strany měli potřebnou parlamentní většinu. Občané tak stále nebyli nuceni platit u lékaře či za školné. O to více jim zbývalo peněz na různé kratochvíle, třeba tabákové výrobky. Po vyčerpání (krachu) této politiky a známých skandálech přišly, i díky opoziční smlouvě, vlády vesměs socialistické, které zvýšením sociálních dávek nadělaly moře nezaměstnaných. Ti pak mohli v klidu domova tahat jednu startku za druhou. Pamatuji se, jak jsem začátkem devadesátých let nosil cigarety kamarádovi, který ležel na Bulovce. Ze sociálního zařízení si tam pacienti udělali kuřárnu, která byla neustále plná chlapů v županech a totálně zahulená. Ještě před dvěma lety mi kamarádka, zdravotní sestřička, vykládala, jak dobré je zavedení regulačních poplatků. "U nás v nemocnici leží chlapi, kterejm už nic neni, a celej den jen hulí."
Některé politiky musejí tabákoví výrobci milovat. Hospůdka naše zakouřená, na vývěsním štítě však sportrman s tenisovou raketou.