Prezident Miloš Zeman nepřišel do Karolina a nepředal novým profesorům jmenovací dekrety, které sám podepsal. Přitom v případě tří profesorů, vládou už předtím schválených, podpis dokonce odmítl.

A jako naschvál, ve středu osobně předal dekrety třem novým profesorům brněnské vojenské univerzity. Rektoři jsou rozhořčeni a chtějí s tím něco dělat. Jenže se s tím v současné chvíli nic dělat nedá. Prezident nemá v ústavě výslovně nařízeno, že dekrety musí podepsat a už vůbec tam nestojí, že je musí osobně předávat.

Akademici teď mohou jenom přemýšlet, co jim chtěl pan prezident vzkázat. Je to celkem jednoznačné: bude se účastnit jen ceremoniálů organizovaných podle pravidel, které se mu líbí.

Na Hradě při předávání dekretů profesorům vojenské školy demonstroval, o jaká pravidla se jedná. Škola navrhla kandidáty, on pak posoudil, jestli dosahují potřebných morálních kvalit, a když prošli, tak jim profesuru předal.

Zdá se to být skandální. Není přece možné, aby prezident rozhodoval o propůjčení profesorského titulu bez jasných kritérií. Navíc když se dostal do podezření, že rozhoduje podle svých osobních politických preferencí.

Před dvěma lety odmítal podepsat profesuru religionistovi a historikovi Martinu Putnovi, teď kunsthistorikovi Jiřímu Fajtovi, v obou případech jde o osoby, které se aktivně zapojily do kampaně Karla Schwarzenberga, když v prezidentské volbě kandidoval právě proti Miloši Zemanovi.

Putna ani Fajt si při svých výrocích proti Zemanovi opravdu nebrali servítky, tak se jim Zeman chce pomstít, spekulují dnes mnozí.

Ovšem podstatné je, že jádro problému leží jinde. Tuzemský systém jmenování profesorů je nastaven dosti nešťastně, a kdyby byl nastaven lépe, tak by Miloš Zeman ke svým údajně svévolným činům vůbec nedostal prostor.

Často se připomíná britský model, podle kterého získá profesuru ten, kterého vybere univerzita na místo šéfa fakulty. Když skončí jeho funkční období, profesorem už není. Není však jisté, jestli by tento model šel přesadit snadno do střední Evropy.

V našich zemích je zvykem, že titul profesora je spojen s osobou konkrétního vědce či akademika, který může titul užívat doživotně a na jakékoli univerzitě. Také je podle toho finančně oceněn.

Obdobný přístup mají i další okolní země a beze všeho zrušit nepůjde. Svědčí o tom i návrh bývalého ministra školství Petra Fialy, který se odvolává na britský model.

Navrhuje ovšem pouze to, ať profesora jmenuje univerzita, přitom jeho funkce nebude vázána na rozdíl od Británie na konkrétní katedru. Fialův pokus ukazuje, že je třeba hledat nějaký kompromis.

Nabízí se třeba nizozemský model, podle kterého stejně jako v Británii existují především funkční profesury spojené s vedením konkrétní katedry. Zároveň se udělují významným vědcům osobní profesury, které jim umožňují větší přísun peněz a větší nezávislost.

Osobní profesury ovšem mají obecnější platnost, a proto je podepisuje král. Třeba by fungovalo, kdyby se i u nás část profesorů spokojila s dočasným titulem a osobní profesuru by dostávalo jen pár nezpochybnitelných kapacit.

Když už chtějí mít vysoké školy prezidentův podpis, tak by nebyl problém, kdyby se s ním jejich jména třeba jen formálně konzultovala.