Pomalu se učíme nečumět jiným lidem do postelí. Naučíme se nekoukat taky do talířů?

Když čtu o aroganci liberálních elit, skoro pokaždé v tom odhalím slaměného panáka postaveného elitami neliberálními. S jednou výjimkou. Tou je přesvědčování po všech stránkách dobře situovaných lidí, že tzv. zdravý životní styl je dostupný všem a chudoba je jenom další výmluva těch, kteří nemají pevnou vůli na to začít sportovat a přestat žrát. Tenhle trop šlo najít například ve facebookových diskuzích pod článkem, v němž Dušan Radovanovič na webu Českého rozhlasu shrnul text o „viktoriánských hodnotách západních elit“ z levicového magazínu Jacobin. A nejen tam: viz popularitu sloganu „běhání je pro všechny“.

Nechci znovu rozebírat, kdo je elita a kdo jelita, ale upozornit na to, co je pomýleného na tomhle proběžeckém hesle nebo na podobně oblíbené antoinettovské radě, že i chudí si přece můžou v domácí La Degustacion Buchenwald vařit hrách, celer a zelí.

Salát Caesar bez kuchyně nepřipravíš...

Za prvé, nouze o hotovost, kvůli které nemáte na lososa nebo rukolu, je jen jedním z projevů chudoby. Dalším a pro někoho možná překvapivě častým je, že nemáte kde vařit. Podle pět let starého sčítání domů a bytů má kuchyni nebo kuchyňský kout jen 3,6 milionu z 4,1 milionu obydlených bytů. Pak tu jsou lidé, kteří kuchyni doma sice mají, ale sami tam nebývají každý den: kamioňáci, železničáři a další nedigitální nomádi. Rohlík se salámem, instantní polévka nebo plechovka trenčianskych párkov s fazuľou jsou na noclehárně výrazně dostupnější náplně žaludku než recepty Jamieho Olivera.

Dalším druhem nouze je nouze o volný čas, kterou ostatně netrpí jen vyloženě chudí. S jedním malým dítětem se ještě běhat nebo jezdit na inlinech dá, pokud máte na slušný kočár. Se dvěma jen v případě, že vám někdo pohlídá. To jednak není samozřejmost, jednak může existovat spousta přínosnějších způsobů využití uvolněného času, než je sport: třeba spánek nebo práce. Nemyslím si, že by ten přínos někdo dokázal posoudit líp než dotyčný sám (nebo častěji: dotyčná).

Aby pohyb dával smysl, potřebujete k němu (kromě aspoň trochu solidního zdraví, samozřejmě) ještě dvě drobnosti: bezpečné ulice a čistý vzduch. V Česku jsou místa, ve kterých není ani jedno, ani druhé. Žijí v nich víc než jinde (jaká náhoda!) lidé s nízkými příjmy a na dávkách.

... a rozšířené bludy bez VŠ neprokoukneš

Přesvědčení, že zdravý životní styl je dostupný všem, není jenom fakticky nesprávné. Jeho druhý problém je, že je přehlíživé. K tomu, abyste se udržovali štíhlí a fit, totiž nepotřebujete jen fyzické zázemí alespoň nižší střední třídy. Potřebujete taky určité nastavení mysli a sociální a kulturní kapitál. Tyhle věci neleží na ulici.

Když si vaši kolegové ke svačině načnou kelímek vlašáku a zakousnou tři rohlíky, bude se vám hubnout obtížněji, než když vás vytáhnou do polévkárny.

Když všichni kolem vás kouří, spadnete do toho snáz, než když se vaše okolí kouká na kuřáky s opovržením. To samé platí o alkoholu.

Když máte duševní nastavení hackera a nebojíte se experimentovat třeba se zvýšeným přísunem oleje a masa, kila vám půjdou dolů spolehlivěji, než když se budete tupě řídit radami z televize. Napínat svou vůli držením diet, štítit se tuků, žít v bludu, že některé potraviny jsou bez ohledu na cokoliv dalšího „zdravé“ a jiné vůbec – to je oblíbená cesta, která vede k obezitě, popřípadě jojo efektu.

Všudypřítomná potravinová pyramida, jejíž základ tvoří divoká směsice karbohydrátů, možná dává smysl pro lesní dělníky, ale v kombinaci se sedavým zaměstnáním může být doslova smrtonosná. Když nejsou kritického myšlení schopni mediální dietologové, kteří si z toho obrázku udělali svatou ikonu, jak to můžete chtít po někom se základkou?

Když se ze zastánců tolerance stávají Zemanové

Do třetice, spíš jen na okraj připomenu, co jsem o tloušťce psal před rokem a půl: zdravotní rizika rostou s nadváhou překvapivě pozvolně a řadu z komplikací lze dnes úspěšně léčit. Ano, pojišťovny to něco stojí – ale nevšiml jsem si podobné masové moralistní hysterie ohledně rozpočtových důsledků lyžování nebo třeba promiskuity. Zvlášť u té by slovo „hřích“ působilo vyloženě zpátečnicky, přestože s obžerstvím ho média spojují automaticky. Zatímco slut shaming začíná být nepřijatelný, fat shaming si jedou skoro všichni.

Na webu Clickhole vyšel před pár dny článek o chlápkovi, který naprosto přesně ví, jak by se měli černoši ve vlastním zájmu chovat v přítomnosti policie, ale bohužel nemá žádného černého kamaráda, kterému by to mohl poradit. Česká realita je tradičně o krok napřed před satirou. Pokud vám bylo před rokem u prezidentova vánočního projevu trapně z toho, že v teple sedící držitel modré knížky radí přes televizi uprchlíkům, aby šli s puškou v ruce padnout za vlast, pak nedělejte to samé. Nevzkazujte přes internet lidem, o jejichž prioritách nic nevíte, že mají jít padnout za váš kult zdravého životního stylu.