Jen zdánlivě překvapivě se v případu Kláry Mauerové a dětí z jejího okolí, dílem týraných, dílem nezvěstných, objevilo jméno ekologického aktivisty, novináře a politického exponenta Jakuba Patočky. Měl být „mediálním poradcem“ rodiny. Nechme stranou, zda pojem „mediální poradce“ je úměrný dané situaci, obyčejně si mediální poradce najímá bohatá firma nebo politický subjekt, jemuž jde o vylepšení jeho veřejné image. Patočka prý Mauerovým radí, jak komunikovat s médii. Budiž.

Na jeho osobě je ale řada jiných zajímavých aspektů. Já osobně jsem Patočku potkal prvně někdy roku 1999. Na stejném patře jednoho domu v centru Prahy s výhledem na Hradčany totiž mělo kancelář nakladatelství, jež jsem tehdy vedl, a též redakce Literárních novin, jimž šéfoval slovutný kritik Vladimír Karfík. Prostory pro redakci jsem Literárkám tehdy dohodil já – časopis dostal padáka ze svého předchozího působiště – v Topičově domě na Národní třídě. Patočka se na našem patře začal objevovat o něco později. Jeho „objevování se“ vyústilo v rozkol v redakci Literárek, odchod několika významných členů redakce – a příchod Patočky do postu šéfredaktora. Urputně se za něj bral tehdejší předseda vydávající Společnosti pro LtN Ludvík Vaculík. Patočku popisoval jako muže s elánem, neotřelými myšlenkami a zářnou budoucností. Patočka převzal otěže redakce velmi pevně, vyklidil z Literárek velkou část literatury a uvolněné místo věnoval politice – jistěže té své, zelené. Z novin se mávnutím proutku stal propagační list Hnutí duha, později Strany zelených (již mezitím ovládl Patočkův soukmenovec Jan Beránek).

Vybaví se mi vzpomínka na jedno krátké, ale poučné setkání s Jakubem Patočkou právě z této doby. Tehdy jsme v našem nakladatelství (Votobia) plánovali vydání několika názorových sborníků (vyšel jeden o xenofobii, druhý o moci médií), chystala se publikace zamýšlející konfrontovat různé názory a stanoviska na ekologii, její postavení, obsah a roli v našem dnešním (tehdejším) světě. Vcelku logicky jsem oslovil Jakuba Patočku. Jeho odmítnutí bylo tak radikální a nabroušené, až jsem se trochu polekal. Možná, že tento muž má budoucnost, energii a neotřelé názory, jak o něm soudil Vaculík. Rozhodně ale nehodlá své názory vystavit do kontrastu s názory jinými, třeba i opačnými. Jako by se té konfrontace bál.

Později se mi tato domněnka zhusta potvrzovala. Vesměs prostřednictvím různých mediálních i etických přešlapů. Začalo to tím, že Patočka, v roce 2002 kandidující za SZ, nechal sám se sebou vyrobit obří interview – do „svých“ Literárních novin. To by se možná shovívavě dalo hodnotit jako nadměrné samožerství. Kdyby… Kdyby na stejného Patočku, který na všechny strany rozdával etické lekce a nálepky a bouřil proti stranickosti žurnalistů, neprasklo, že se stal členem sboru poradců sociálně-demokratického předsedy a premiéra Vladimíra Špidly. To už byl přešlap o koňskou délku. V tom momentě se z Patočky – poněkud excentrického novináře stal jednoznačně Patočka – politický exponent. Navíc poněkud bizarní, uvážíme-li, že jako kandidát jedné strany radil předsedovi strany jiné. To se u nás stalo jedině slovutnému dr. Sládkovi, který jeden čas byl zároveň členem Sdružení pro republiku-Republikánské strany Československa a zároveň hlavní postavou nové strany Republikáni Miroslava Sládka. Od toho okamžiku bylo lze Patočku vnímat jako neformálního průkopníka nové politické a žurnalistické „etiky“ a Sládkova přímého pokračovatele, byť s jinou ideologickou futráží.

Mimochodem – ideologie… Byl to právě Jakub Patočka, kdo v bouřlivé posarajevské době vyzýval v článku Mladé fronty Dnes s všeříkajícím titulkem Jane Kasale, jděte do toho! tehdejší protiklausovské lidovce, aby se pevně objali v jednu náruč s komunisty a vytvořili společně sociálně spravedlivou hráz proti rozpínavému nebezpečí kapitalismu. K tomu není mnoho co dodávat. Patočka tím tehdy učinil svérázné a velmi jednoznačné politické coming out. Od toho okamžiku nemůže ani ten nejzarytější Patočkův sympatizant pochybovat o jeho světonázorové orientaci.

Ve včerejších (24.5.) Lidových novinách se Martin Zvěřina pozastavuje nad tím, že Patočka bezostyšně využívá svou roli „mediálního poradce“ rodiny Mauerových ke zviditelňování a explicitní propagaci Literárních novin. Že kauzu týrání pojednává jako svérázný způsob marketingu a reklamy. Zvěřinovi se tento Patočkův přešlap (právem) jeví jako nepřijatelný. Má pravdu,. Kdyby ovšem uvažoval o Jakubu Patočkovi ve všech výše řečených souvislostech, nemusel by být dnes tak překvapený. Naopak. Patočkovo jednání je v řádu věcí minulých, a vzhledem k jeho osobnostní výbavě zřejmě i budoucích.

(Psáno pro Česká média)