Ve středu proběhla v pražské Knihovně Václava Havla prezentace knihy o Polsko-československé solidaritě, iniciativě mému srdci obzvláště milé. Velmi jsem se radovala, že v záplavě jiných událostí osmičkových let Polsko-československá solidarita nezapadla. Má totiž taky výročí, ale co je jedna iniciativa proti konci světové války a světodějným záležitostem, o kterých by se většina mladých lidí bez mediálního humbuku nedozvěděla, neb jim to ve škole neřeknou a doma mluví o jiných věcech. Ve škole se o Polsko-československé solidaritě neučí; chápu, že dějiny pravěku, starověk a středověk zaberou tolik času, že z dvacátého století zůstane jen pár bodů a končí se přečasto koncem druhé světové války. Ani vyhlídky nejsou valné, ministerstvo školství neposkytuje granty na humanitní vědy pro ty, kdo by se snažili to změnit.

Ale pryč od věcí nepěkných k těm pěkným. V Knihovně Václava Havla to vypadalo div ne jako na sjezdu veteránů, víc než polovinu publika tvořili pamětníci – a tak jsem se sešla s mnoha polskými (a samozřejmě i českými) kamarády, které jsem v téhle sestavě neviděla už léta. Samozřejmě se vzpomínalo v knihovně, pak i v nedalekém lokále, a samozřejmě došlo na to, že si různé věci pamatují různí lidé jinak. Je to jedno z kouzel pamětnictví: potkáte se s jiným pamětníkem, neshodnete se, kdo byl kdy a kde, a odcházíte zmateni: že bych si to pamatovala špatně? Paměť nám vyvádí ledasjaké kousky – však taky správně jeden z autorů poznamenal, že záznamy někdejší polské i české politické policie jsou občas, zejména pokud jde o data a místa, náramně užitečné.

Vcelku ale mi to setkání veteránské nepřipadalo. Polsko-česká solidarita patřila k pozdním iniciativám, a navíc v ní působili většinou mladí (někdy hodně mladí) lidé, takže dnes většina z nás stále pracuje a měli jsme si dlouho do noci co povídat o záležitostech zcela současných. Bylo to zase jako kdysi dávno, ovšem pohodlnější: nikdo nemusel šplhat po horách a věčně se ohlížet přes rameno, mohli jsme si pohodlně sedět, něco popíjet, a dohadovat se, co by kdo mohl společně s někým dalším či dalšími udělat, aby mezi našimi zeměmi zavládl větší styk a porozumění.

V knihovně dokonce padla letmá zmínka o petici, ale nikdo žádnou nenavrhoval. Já jsem sice zvažovala, jestli nenavrhnout petici ministrům zahraničí, aby obnovili smlouvu o Česko-polském fóru (nebo Polsko-českém), která vypršela letos v březnu. Byla by škoda, kdyby tahle instituce, nesmírně důležitá pro vzájemné styky našich zemí, tiše zanikla, ale ještě trochu doufám v soudnost politiků a říkám si, že na to třeba přijdou sami.

A teď mi dochází, že jsem vlastně o iniciativě samotné nic nenapsala… Jenže už se mi to sem nevejde, tak aspoň titul té knihy, kde si to můžete přečíst: jmenuje se Navzdory hranicím a napsali ji Petr Blažek, Lukasz Kamiński a Grzegorz Majewski.

LN, 27.4.2018