Jako stát máme svědomí čisté a můžeme klidně spát. Ženy jsme zákonem postavili na roveň mužům v roce 1918, od roku 1920 máme my ženy volební právo. Od roku 1992 máme zákon na ochranu spotřebitele, veřejného ochránce práv od roku 2000. Antidiskriminační zákon u nás platí od roku 2009. Zákon o obětech trestných činů platí od roku 2013. Dospělí lidé stejného pohlaví se mohou brát a adoptovat si děti. Absolventů vysokých škol je mezi ženami 60 %. Tenhle svět patří nám, ženám. Co ještě bychom, proboha, chtěly? Afghánistán i Německo nám může jen závidět. Diskriminace ze strany státu, státních orgánů a institucí u nás neexistuje. Výroční zpráva našeho ombudsmana z loňský rok konstatovala diskriminaci jen ve čtyřech případech. Kriminalita stále klesá ve všech sledovaných parametrech…

Přes všech výše zmíněné pokroky nejsme spokojeni. Každou chvíli nějaká ta minorita demonstruje za svá práva, kdekdo brečí, jak mu svět ubližuje. Při podrobném zkoumání zjistíme, že mnohdy lkají ti neúspěšní a líní. Požadují úspěch, peníze, pozornost, dotace. Asi proto, že zapomněli, že úspěch vyžaduje disciplínu, dřinu a usilovně nasazení. Nárokují si respekt, ačkoliv respekt není nikdy automatický či nárokový. Respekt si člověk musí zasloužit, nelze si ho vynárokovat nebo vyřvat. A pochopitelně ho nelze nařídit zákonem.

Ti, co se tak často zaklínají rovnými právy, jsou mnohdy jen vyčuránkové, kteří požadují výhody a zvýhodnění, úlevy a bezpracný zisk. Nechtějí rovnost šancí, chtějí rovnost ve výsledku. To lze ale jen na úkor úspěšnějších. Příslušníci agresívních zájmových a nátlakových skupin si vydupávají si zvláštní protekční zacházení, ačkoliv podstata rovnosti je právě v zacházení stejném. Zapomínají, že naše civilizace stojí na křesťanských základech, jejich podstatou byla skromnost, odpuštění a obětování. Ale oni nic obětovat nechtějí. Chtějí všechno tady a teď hned. A nechtějí to jen od státu, ale od každého z nás. To ovšem tu rovnoprávnost špatně pochopili. Rovnoprávnost nechť hlídá a provozuje stát. My ostatní si sami vybíráme, s kým budeme, koho uznáváme a na koho se usmíváme.

Měli bychom tomuhle ubrečenému nárokismu říct dost. Vážení ublíženci, nikdo není odpovědný za vaše podělané životy. Nikdo není povinen vám vytvářet příležitosti a dorovnávat mzdy, platit dotace a financovat zbytečné projekty. Každému se občas nedaří. Každý občas klesne na kolena a nemůže dál. Nedařit se je běžné, protože bezpracné. Úspěch je naopak výjimečný, protože o něj je třeba pořádně usilovat.

Tak přestaňte fňukat a pracujte na sobě. Zvedněte se a jděte dál. Dělejte něco se sebou, spolupracujte s druhými, obětujte se bez nároků. A mějte přitom rádi lidi namísto abyste jim záviděli a nenáviděli je.

Uchopme dnešní dobu a dnešní svět jako příležitost. Je jen na nás, jak budeme žít. A jak moc nebo málo budeme šťastni. Další nároková lidská práva nám nejsou třeba. A vlastně ani dalších zákonů. Žádný zákon totiž nezmění váš život. To jen vy sami. Běžte. Konejte. Pracujte a milujte se. Rozmnožení sil, statků i dětí pak přijde samo.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů