Když jsem se počátkem března vracel z vernisáže pořádané v Olomouci, bylo vše kolem ještě normální. Sál, kde se volně pohybují desítky lidí, kteří se ve skupinkách baví, ze stolů si vybírají chlebíčky, zákusky a berou si sami sklenice s nápoji. To je přece naprosto obyčejná věc. Tedy byla, naposled bez omezení někdy na konci letošní zimy. Dnes o přípustnosti pořádání akcí, kde se scházejí lidé, rozhoduje vláda. Měsíce se na nejvyšších místech řešilo a stále řeší, zda se mohou pořádat, a když ano, co se na nich smí a co ne, kolik tam může být lidí, jak daleko od sebe atd. To, co bylo tehdy normální, by dnes ukončil útok policejní zásahové jednotky.

Ta změna od „normálního“ k „nenormálnímu“ přišla rychle. Bylo to něco, co nikdo dříve nezažil. Vzpomeňme na takřka neprodyšné uzavření měst Uničova, Litovle a přilehlých obcí. Lidé nemohli svá bydliště opustit a bylo zakázáno tam vstupovat. Policie dohlížela, aby nikdo neseděl ani na zahrádce svého domu a po okolních lesích chytala ty, kteří se pokoušeli do zakázané zóny proniknout nebo se z ní dostat. „Když potkám u nás někoho z Litovle, rozbiju mu hubu! Má sedět doma na zadku“ - takové a podobné výroky bylo možno číst na sociálních sítích a v diskusích pod články. Brzy to už nebyl problém několika obcí. Nenávist vystřídalo obětavé šití roušek. Covid-9 začal řádit na celém světě, Česko nevyjímaje. Porovná-li se současný rozsah epidemie s jejím rozsahem na jaře, pak se tehdy u nás vlastně nic nedělo. Už jsme si na to prostě asi zvykli.

Nesmírné množství informací o koronaviru, postupu epidemie, stále se měnící nařízení a zákazy toho či onoho zřejmě nezůstaly bez odezvy. Možná se zlepšily hygienické návyky, což je jistě chvályhodné, ale nelze si nevšimnout i jiných věcí. Většina dělá to, co se po nich vyžaduje. Poslouchají, nebo se alespoň snaží poslouchat. Pak jsou zde rebelové, jejichž důvody odmítání zákazů a nařízení jsou různé. K tomu se ani s konečnou platností vyjadřovat nejde, protože o povaze té epidemie se stále nic určitého neví. Je příliš mnoho otázek a spousta protichůdných názorů. Je komické, když se někdo posmívá těm, kteří odmítají restrikce nebo očkování, a přitom by sám nedokázal vysvětlit fyzikální principy fungování dynama jízdního kola. Jak může hovořit o dezinformátorech, popíračích a rozdávat podobné „nálepky“? Takových pisálků, o které v českých zemích nebyla nikdy nouze, se urodilo hodně.

Měl to být fejeton, tedy lehčí čtení a nikoli pojednání o povaze té epidemie. Spíš něco o lidech, o tom, co se změnilo. Možná jste si už také všimli, že přibývá nositelů roušek i na místech, kde toho není zapotřebí, kde to není oficiálně nařízeno. Jdete po takřka prázdné ulici a na chodníku proti vám člověk v roušce, jedete vozem a míjíte cyklistu v roušce nebo osamoceného řidiče s rouškou.

Známý mi vyprávěl, jak se na téměř pusté ulici někteří kolemjdoucí s rouškami na obličeji na něho dívali a kroutili hlavou. Až po chvíli mu došlo, co to znamená. Vadilo jim, že nemá roušku. Mne nedávno někdo s rouškou na ulici pozdravil a uvedl do rozpaků, protože jsem nepoznal, o koho jde.

Zřejmě jsou i takoví, kteří v nošení roušky nalezli zalíbení. Je to opatrnost? Snaha plnit něco nad rámec uložené povinnosti? Vypadat odlišně? Před několika dny jsem viděl fotografii zaměstnanců jedné kulturní instituce. Skupinové foto jako vánoční pozdrav. Kulturní pracovníci se nechali zvěčnit před budovou, všichni v rouškách na obličeji. Každý má brýle a i když některé znám, měl jsem problém je na fotografii poznat. Připadalo mi to jako výjev z kultovního amerického filmu Planeta opic. Nemyslím to špatně ani posměšně, ale dát šimpanzům a gorilám oblečení, brýle a nasadit roušky (pokud možno ladící s oblečením), velký rozdíl by v tom nebyl.

V kulturních zařízeních a na úřadech si zřejmě na ten stav zvykli. Jejich požitků se opatření proti šíření epidemie nedotkla a nevadí jim. Ba naopak. Všechny ty restrikce jako jednou uzavření pro veřejnost, podruhé omezený přístup veřejnosti nebo omezené úřední hodiny mohou být mnohými vítány. Možná někde nabyli dojmu, že tomu tak bude napořád. Vždyť „zdroje jsou“. Kdoví co znamená to nadšení v rouškách před zavřeným kulturním zařízením. Dokážete si představit, jak restauratér, číšníci, servírky a kuchaři šaškují v rouškách před úředně zavřenou restaurací? Roušky s nadšením, všude bez výjimek. To už by bylo skutečně jako na té Planetě opic.