Rok 1956 byl rokem očekávaných a předpokládaných, ale vesměs neuskutečněných změn v sovětském systému. V únoru toho roku se sešel v Moskvě XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, ale již před ním se šuškalo, že se budou dít věci, protože jsou nutné. Na sjezdu pronesl Nikita Sergějevič Chruščev velký projev, v kterém odhalil část zločinů Josefa Vissarionoviče Stalina a slíbil jejich nápravu. Určitá náprava se pak stala, omezení Gulagů a propouštění některých vězňů, určitá svoboda slova a několik jiných změn. Politbyro KSČ u nás se rozhodlo takové zprávy o XX. sjezdu potlačit a v zachovalém zvukovém týdeníku z té doby se mluvilo o všem možném, o úspěších kolchozů a horníků, ale o Chruščevově projevu nic. Později byl Chruščevův projev čten na důvěrných stranických schůzích, odkud vědomí o něm prosáklo mezi nestraníky, kteří jej již stejně slyšeli z Radia Svobodná Evropa. V lesích bylo možné najít letáky se zcela nezkráceným Chruščevovým projevem.

Tak proběhlo jaro roku 1956. Na pražských, a snad i na mimopražských vysokých školách to začínalo vřít. V dubnu toho roku se sešel aktiv mládežnických funkcionářů vysokých škol na Praze 2, kde vedoucí schůze již nedokázali situaci udržet v mezích normální nudy a z bouřlivé diskuse vznikla rezoluce s požadavky studentů, jak je diskutující na místě formulovali. Mezi nimi vynikal požadavek mimořádného sjezdu KSČ, který by odstranil projevy „kultu osobnosti“ a s ním ty, kteří jej pěstovali a provinili se represáliemi proti lidem. Vyžadovalo se i založení opoziční strany. Kromě toho tam byly i studentské požadavky jako nepovinné přednášky, volitelné předměty, nahrazení podivných titulů absolventů škol jako byl titul promovaného lékaře, promovaného biologa a jiných za tradiční MUDr, RNDr, zvýšení kvality menz, zvýšení stipendií a podobně. Když byla rezoluce odhlasována, požadovali rozkurážení studenti, aby mezi ně hned ten večer přišel ministr školství Kahuda, aby mu mohli předat rezoluci osobně. Bylo to něco v politickém systému té doby neslýchaného. Paní ministrová jej ovšem telefonem zapřela a ministr nepřišel.

Resoluce se okamžitě rozlétla po všech vysokých školách, byla různě modifikovaná a schvalovaná na schůzích studentů. Většinou šly odhlasované rezoluce ministrovi školství, ale také jinam, hlavně na ÚV KSČ. I vysokoškolské organizace KSČ vyžadovaly svolání mimořádného sjezdu KSČ. Na schůzích byl často vidět Jiří Pelikán, tehdejší předseda Mezinárodního svazu studentů. Na Albertově hlídkovali esenbáci se samopaly.

V této atmosféře se připravoval majales všech vysokých škol v Praze, kde byly všechny požadavky vyjádřeny v grafické vtipné formě názorně a výrazně. Ministr Kahuda již před majalesem chodil na schůze studentů a hasil situaci, jak mohl. Nebylo to moc platné a v den majalesu koncem května 1956 vyrazily tisíce studentů ze Staroměstského náměstí na výstaviště, kde průvod končil a začal program pro studenty. Hesla, plakáty, transparenty jasně dokazovaly, co studenti chtějí. V ulicích byly řady Pražanů, ale také žižkovské ženy v rudých šátcích, které vykřikovaly hesla, jimž se studenti smáli. Byli tam samozřejmě civilní strážníci, fízlové, v plném počtu. Lidé na ulicích vesele reagovali, ale nikdo se ke studentům nepřidal .

Po majalesu bylo hlavním problémem to, že na vysokých školách začalo zkouškové období, studenti se rozešli a ve společných akcích nepokračovali.

Navíc se ke studentskému požadavku svolání mimořádného sjezdu nepřidaly stranické organizace dělníků ani venkov. Strana do stranických organizací vyslala stovky aktivistů, kteří mátli, pomlouvali, vysvětlovali, že jde o děti buržoasie, které se snaží otočit kolo dějin zpět. Většina základních organizací KSČ mimo vysoké školy pak svolání mimořádného sjezdu nevyžadovala. Dělníci prý málem plakali, psaly noviny, když jim aktivisté vyprávěli, co vlastně, podle nich, studenti chtějí, nic nedělat a brát jejich dělnické peníze.

Předseda vlády Viliam Široký v červenci 1956 otiskl v Rudém právu článek o studentských požadavcích, kde je zle odsoudil.

Mezi studenty bylo ticho, ale jen zdánlivě. V rámci poměrného uvolnění té doby mohly vyjet skupiny studentů do okolních zemí na výměnné zájezdy, a tak tam šlo od úst k ústům vyprávění, co se v Praze stalo a že to šlo a nebyly velké represálie, protože soudruzi nevěděli, jak se k tomu staví Chruščev a jeho sovětské politbyro a raději s represáliemi vyčkávali. Jen okamžik před zkouškovým obdobím studentů nebyl vhodně vybraný.

A tak se stalo, že brzy po návratu studentů do škol na podzim začaly nepokoje na polských vysokých školách a pak v Maďarsku. Dodatečně vyšlo najevo, že někteří pražští studenti, spolupracovníci MSS, byli v Maďarsku až do konce října toho roku. Takže ani nepokoje v Praze nebyly marné.

Člen celopražského přípravného štábu Majales 1956