Právo jako minimum morálky a jako společenská smlouva mezi občanem a státem. Právo jasné, srozumitelné, minimalistické, obecné, vynutitelné.Aby člověk dnes věděl, co bude platit zítra. Aby byl schopen si je přečíst, pochopit, zapamatovat a chovat se podle něho. A aby je soudy mohly a uměly lehce aplikovat.

Takové právo chci, v takové věřím a takové je podstatou a podmínkou existence právního státu. Proto jsem právníkem tři desetiletí, proto právo za každé situace hájím. Proto svým klientům každý den ukazuji právní cestu a vedu je k tomu, aby právo neobcházeli, ale dodržovali. Bohužel právě takové právo už Česká republika nemá.

Pandemie za dnešní stav nemůže. Jen ukázala bažinu, ve které se pomalu topíme. Máme desetitisíce právních norem, které si vzájemně odporují. Právu nerozumí právníci, ba ani soudci, kteří podle něj musí soudit. Nikdo už neví, co platí dnes, nikdo neví, co bude platit zítra. Stát dodržování práva nekontroluje, jeho porušování netrestá. Pandemie to jen ukázala jako lupa. Kdo z mých kolegů zachytil poslední tři mimořádná opatření, vyhlášená 27. 9., účinná o dva dny později? Kdo z právníků jim po prvním přečetní porozuměl? Kdo je ochoten se podle nich chovat?

Pandemie za rozvrat právního státu nemůže, je ale potvrzením, že v té bažině jsme až po krk. Ke všemu se elity státu chovají naprosto nepochopitelně: vyhlašují zákazy a povinnosti, ale samy se podle nich nechovají. Nevadí jim nesrozumitelnost, nečitelnost, utajení, ani nulový respekt, který adresáti právních norem státu svou lhostejností vysílají. Stát si jen na právo hraje a obyvatelstvo je k těm hrátkám lhostejné. Oni nemusejí, a my ano?

Na těchto větách není nic převratného – už dlouho je s kolegy probíráme při každém setkání a vymýšlíme, jak se z té bažiny vyhrabat ven. Někdo má možná radost, když stát vydá další nevydařené mimořádné opatření, ale já z toho žádnou radost nemám. Stát musí dodržovat vlastní právo jako první a nesmí nikomu měřit různým metrem. Proto jsem iniciovala skupinu Covid a právo, protože nechci jen kritizovat, ani nad právním státem zlomit hůl. Nechci vykřikovat fanatická ideologická hesla, jak to činí někteří kritici, a zaměňovat demokratickou názorovou oponenturu ideologickým fetišem. Nechme stranou politická či epidemiologická rozhodnutí. O nich my právníci můžeme debatovat stejně zasvěceně jako o globálním oteplování nebo o operaci slepého střeva, ale naším hřištěm je přece právo. Možná stát nemá nejlepší právníky. Možná mu chybí inspirace, filozofie, základ, hloubka, jiné možnosti, akademici, varianty, praktické rady, netypická řešení. Možná ho nenapadají jiné cesty. Možná už nemůže a sám neví, jak dál. A možná všechny naše rady a doporučení odmítne. To ale neznamená, že o tom přestaneme přemýšlet a mluvit.

Je třeba provést hloubkovou revizi českého práva, nejenom toho podivného covidového. Právní stát potřebuje standardní právo a nový krizový zákon pro všechny možné krize. Je třeba vrátit se k běžnému životu a spolu s ním k běžnému právu. Co si jinak všichni počneme, až přijde další krize?

Autorka je advokátka a prezidentka Unie rodinných advokátů

Psáno pro Advokátní deník