Spolu s posledními silně medializovanými, víceméně politickými procesy se objevily diskuse o "spravedlnosti" osvobození či odsouzení. V souvislosti s osvobozením pana Bartáka se našlo hodně zmanipulovaných občanů, kteří jsou přesvědčeni, že osvobozující rozsudek je "nespravedlivý". Problém nejlépe vystihl jeden z diskutujících na NP, který napsal, že je to nejspíš podle zákona, ale přitom je to nespravedlivé. Je tedy na místě vysvětlit si pojmy.

Co je právo a co spravedlnost. Mnozí se domnívají, že je to totéž a že právo je projevem spravedlnosti. Jenže ve skutečnosti je spravedlnost kategorie filosofická, zatímco právo je kategorie juristická. Ve zcela ideálním případě se v pojetí jednotlivce mohou překrývat, ale obecně je to nepravděpodobné. Sejde-li se deset lidí, může dojít i k deseti představám spravedlnost. Praktický příklad: já, podle své představy spravedlnosti, považuji za nespravedlivé, že zločinec ve věznici žije bezpracně a blahobytně z mých daní. Onen vězeň to nepochybně považuje za spravedlivé. Soud ho uvěznil a omezil jeho svobodu, tak ať se stará. Někdo jiný může považovat za spravedlivé, aby vězeň sice byl živen z daní poplatníků, ale skromněji. Podle zákona, tedy podle práva, je stát povinen zajistit vězňům důstojný život na obvyklé úrovni. Ta úroveň se historicky mění, za vlády císaře Karla IV. měl vězeň nárok na půl bochníku chleba a džbánek vody denně. Ve vězení se netopilo, nesvítilo. Za vlády císaře Ferdinanda, nazývaného Dobrotivý, musel vězeň všechno, co dostával, zaplatit, včetně platu biřiců. Pokud na to neměl, mohl požádat biřice (a zaplatit), aby ho odvedl "v řetězech" ke kostelu, kde si mohl vyžebrat.

Spravedlnost jako filosofická kategorie závisí na názoru každého jednotlivce a může se i u jednotlivce časem měnit. Například člověk, který odmítá trest smrti, může svůj názor snadno změnit, je-li sám obětí těžkého zločinu. Naproti tomu zákon by měl být zcela jednoznačný. Jestliže pachatele ostravský soud odsoudí k odnětí svobody na x let, měl by zcela stejný trest padnout za stejný čin i v Chebu, Plzni či Budějovicích. Kdo soudí, by nemělo ovlivnit výši trestu. Výkon práva, bohužel, v České republice často ovlivňuje "mediální lynč". Novináři se ještě před zahájení procesu rozhodnou, kdo je viníkem a jaký trest by ho měl stihnout. Jen morálně velmi silný soudce takové kampani odolá. Jsou státy, např. Velká Británie, kde je zakázáno zveřejňovat údaje o činu mezi zahájením vyšetřování a vynesením rozsudku. Má to u porotních soudů vyloučit ovlivnění poroty, ale v českých podmínkách by to mohlo zabránit dokonce i ovlivnění soudců.

Právní stát je důležitý pro všechny občany, dokonce i pro ty, kteří se domnívají, že v konkrétním případě nebyl právní rozsudek spravedlivý. Je jen velmi málo případů, ve kterých by bylo výhodnější rozhodovat podle okamžitého názoru, tedy podle toho, čemu většina říká spravedlnost. Jedním takovým případem jsou sociální podpory. Sociální podpora řízená právem, tj. zákonem, je nároková a pro všechny stejná. Její nevýhodou je, že nemá zpětnou vazbu. Sociální podpora řízená charitou, spravedlivá, dobrovolná, by byla naopak zpětnou vazbou ovlivněna silně. Občan raději přispěje na potřeby žadatele, jestliže je žadatel sympatický, snaživý a žije spořádaným životem. Že mají Češi pro charitu smysl, dokazují různé sbírky, kdy se obvykle vybere více než by mohl poskytnout sociální stát. Příjemce ovšem musí také něco "dát". Nakonec český termín pro solidaritu je vzájemnost.

Vyžadujme tedy jasné a jednoznačné právo a o spravedlnosti veďme filosofické spory u kávy.