Sejdou-li se dva právníci, říká potměšilé úsloví, že ihned na místě vzniknou nejméně tři právní názory na jednu konkrétní otázku. To veřejnost většinou poněkud mate a domnívá se, tedy ta veřejnost, že jsou právníci tak nějak, slušně řečeno, v názorech „neukotvení“. Nebudu to nikomu vyvracet, též mě to občas napadá, ale někdy se člověk setká s otázkou, na kterou mají i právníci různých profesí stejný či podobný názor. Stalo se tak i na konferenci, či řekněme na setkání Právnický salon nazvaném „Právo a politická korektnost“. Salon byl uspořádaný 18. listopadu 2014 v Rezidenci primátora hlavního města Prahy.
Jako příklad jeden z přednášejících uvedl, jaký může mít dopad obecné rozšíření a používání politické korektnosti:
Oslovíme-li obecenstvo „Vážené a milé dámy a pánové“, lze již oslovení „milé dámy“ považovat za sexistický výraz. Dotyčné se třeba nepovažují za dámy, protože to může být pejorativní, jsou prostě rovnocenné, a už vůbec nedovolily řečníkovi oslovovat je jako „milé“. Ovšem tím, že dotyčný pány neoslovil také jako „milé“, mohlo by se to některých pánů naopak dotknout jako jejich ponižování. Zvláště těch čtyřprocentních. Oslovení „vážení“ pak může být interpretováno jako nepřípustný „machismus“, kdy si mluvčí, coby nadřazený „macho“, dovoluje rozhodovat, v jakém vztahu jsou oslovené osoby k němu samotnému. A tak by se dalo pokračovat.
„Politická korektnost“ je termín a hlavně ideologie, která k nám došla z USA, kde byla vytvořena na vysokých školách žijících už dlouhá desetiletí přímo pod diktaturou levičácké politické korektnosti. Politickou korektnost lze v našich poměrech objasnit jako něco, co je dnešní podobou za minulého režimu ideově vládnoucího „proletářského internacionalismu“. Tedy floskule, na kterou se dá navléci cokoliv. A s kterou lze lehce nejprve mediálně a následně i profesně a politicky zlikvidovat kohokoli, kdo s „bojovníky za lepší zítřky“ nesouhlasí. Proti takovým nehoráznostem, jak píše třeba profesor Ulč, se dnes už i v zemi původu vehementně ozývají mnozí. Jako například brilantní černošský ekonom Thomas Sowell: „Jestliže jste věřili, že stejná pravidla mají platit pro každého, tak před 60 lety byste byl pokládán za radikála. Před 30 lety za liberála a dnes za rasistu.“
Zločincem na poli politické nekorektnosti je většinou bílý muž. Podle ideologů a ideologiček jde většinou o vzdělaného heterosexuálního muže, bílé (v USA se říká „kavkazské“) rasy, případně žena, která se takovýchto mužů dokonce zastává.
Obětí jsou všichni hendikepovaní. Což může znamenat cokoli.
Seznam údajných obětí je nekonečný a stále se rozšiřuje: Jsou to obecně ženy všech ras, postavení i víry, dále pak jako zvláštní podkapitola vdané či v partnerském svazku žijící ženy. Následně děti, které mohou být „týrány“ nekonečným množstvím údajných zločinů, od pohlavku až po slovní sexistické útoky typu „holčičky mají být krásné a umyté“ až po „duševní týrání“. Představa, že i rodiče mohou být oběťmi psychického týrání svých, zvláště adolescentních dětí, je pro ideology této totalitní ideologie nepřípustná. Dále pak jsou oběťmi zaměstnanci, důchodci, invalidé atd. atd.
V praxi pak nejsou coby oběti politické nekorektnosti uváděni prakticky nikdy jako skupina Asiaté (jsou většinou vzdělaní a pracovití), zato prakticky vždy všechny další rasy s výjimkou bílé.
Politická korektnost, stejně jako svého času „proletářský internacionalismus“, vytváří svůj zvláštní charakteristický slovník. Ten „proletářský“ byl krásně ukázán ve filmu Jak svět přichází o básníky.
Postoj byl „třídní“, pracující byli „uvědomělí“, názory byly „zásadní“, kapitalismus „zločinný“, naše snažení „bude vítězné“ atd.
Jak řekl jeden z několika neprávníků na konferenci zúčastněných, bývalý předseda vlády Ing. Topolánek: „Politická korektnost je totalitní ideologie dnešního kulturního marxismu.“
Vzpomněl jsem si přitom na docenta Evžena Menerta, autora knih jako například „Na západ od Londýna“ anebo „Fysiologický základ logického myšlení“, s kterým jsem se setkal - oba coby „bývalí“ - v továrně TIBA v sedmdesátých letech.
„Proč jste se, proboha, vracel (po roce 1968) z USA do Československa?“ ptal jsem se ho. „Vždyť jste tam učil na universitě!“
„No právě,“ pravil bývalý docent. „To si nedovedete představit. Banda rozjívenců, co na parkovišti u campusu zaparkuje svá luxusní auta, kterými přijela na antikapitalistickou demonstraci, vytáhne rudé prapory a obrazy Mao Ce-tunga a požaduje „zničení kapitalismu“.To byli moji žáci. A když se ozvete coby člověk, který komunismus zná, a protestujete, zničí vás. Jejich profesoři, co v životě neviděli dělníka a netuší, jak vypadá komunismus v praxi, vás pak označí za zaprodance kapitálu. V tom se nedá žít. „To tady raději dělám u mašiny,“ pravil a šel koulet sudy.
Zdá se, že měl pravdu. Za poledních čtyřicet let se situace ještě zhoršila. Jak informoval americký tisk, minulý rok ve státě Minnesota pověřilo 2012 školních obvodů své učitele účastí na konferenci zabývající se způsoby, jak porazit „white privilege“. S tím, že je nutno s tímto nešvarem ihned skoncovat. Je to údajně - podle hlasatelů politické korektnosti - situace, kdy prý (v USA) všichni běloši mají výhody zásluhou rasismu, všichni muži mají výhody zásluhou sexismu, což je politicky nekorektní stav. Též křesťanství se od tohoto učení dostalo zatracení pro jeho údajnou klíčovou roli v mnohých formách politicky nekorektního útlaku, jako jsou rasismus, sexismus, kolonialismus a genocida. Dosti děsivý úkaz společnosti, která se silně podobá stavu popsanému v utopickém románu Překrásný nový svět (u nás vyšel prvně jako Konec civilizace) od Aldouse Huxleyho.
Souhlasím s vyjádřením Topolánka. Právníci byli, jistěže, poněkud méně expresivní ve svých výrazech. Ale bylo jasné, že politická korektnost jim také dělá minimálně starosti. Známý soudce prohlásil, že když někdo u soudu lže, tak jej prohlásí za lháře, ale rozhodně nebude psát do zápisu, dle Jirotkova Saturnina, že „ o pravdivosti jeho informací by se dalo s úspěchem pochybovat“.
Zásadní slova, a to že „české právo je politickou korektností nemocné“, řekl hlavní organizátor akce a šéfredaktor časopisu Soudce dr. Karel Havlíček.
Problémem je, že pokud začnete lhát či upravovat pravdu v jedné věci, má tato „úprava“ pravdy multiplikační efekt.
Zavedeme-li místo výrazu Cikán jako politicky korektní slovo Rom, můžeme být na počátku vedeni snahou, aby tato etnická skupina nebyla výrazem „cikán“ - používaným pejorativně - lidsky a morálně ponižována. Přitom vynecháme jakýkoliv rozbor důvodů, proč je slovo „cikán“ používáno jako nadávka, zato se ji byrokratickými metodami a morálním nátlakem na společnost snažíme celou odstranit. Pak ovšem dojdeme k tomu, že bychom neměli používat výraz „cikánská pečeně“, ani by se nemělo zpívat „cikánský baron jsem já...„ a už vůbec ne, že “peněz mám na tisíce, dluhů však ještě více“. Také klasická báseň Polednice musí být přepsána, protože nelze psát „bodejť bys, ty cikáně, aspoň chvíli mlčelo“.
V právu má však politická korektnost daleko větší dopady. Stanoví-li zásady politické korektnosti nový úzus či pravidlo, že si nejsou všichni před zákonem rovni, prakticky likvidujeme veškeré základy naší kultury a civilizace. Jsou-li ženy zásadně morálně „lepší“ než muži, jak tvrdí idea politické korektnosti, jak můžeme dodržovat zásadu vyjádřenou na každém soudě tou mírně nahatou paní, co má v ruce váhy a zavázené oči? Nikoli, jak píše kdejaký trouba do novin, že aby údajně neviděla lumpárny, ale proto, aby neviděla, kdo před ní stojí, zda pán anebo kmán.
„Právo ukazuje, co je dovolené, ale prostor dovoleného chování se stále zmenšuje,“ zmínil prorektor Karlovy univerzity Aleš Gerloch, když se vyjádřil o vztahu práva a politické korektnosti.
„Korektnost používáme jako pokrytectví k posouzení, co si ještě můžeme dovolit, abychom se neznemožnili,“ pronesl Roman Fiala, když mluvil o tom, jak nás všechny, ale i soudce a vůbec pracovníky justice korektnost pokřivuje.
Je také otázkou, jak dlouho vydrží soudci mediální a společenský tlak na to, aby se soudilo podle způsobů, kdy politika určuje použití práva. Dříve se tomu říkalo „socialistická zákonnost“. Výsledkem byly procesy v padesátých letech, které ovšem soudili jako hlavní soudci nikoli komunistické právní rychlokvašky, ale soudci vystudovaní za první republiky v demokracii.
Pro mne osobně byl otřesnou ukázkou politického tlaku na soudce postoj státního zastupitelství, když se pokusilo nechat odsoudit Janečka za vraždu - místo za autonehodu a ujetí od ní. Z ryze politických důvodů opřených o další výtvor ideologie politické korektnosti, že „každý podnikatel je v zásadě zločinec“. A to není jediný případ.
V poslední době není dne, aby pod maskou politické korektnosti, jejíž součástí je údajný boj proti korupci a „vykořisťovatelům“ pracujícího lidu, nebyly v médiích zprávy o zatčeních, obviněních a zahájeních trestních stíhání. S pochybnými důkazy či jen na udání nebo prostě proto, že státní prokuratura reaguje na to, že „o tom psaly noviny“. Přesně v intencích marxismu-leninismu, jehož je politická korektnost jen novým převtělením.
Právníci a soudci, celá justice je pod obrovským tlakem medií a všech těch samozvaných zachránců lidstva, nikým nevolených, nikým nepověřených, ale majících obrovskou moc. U nás, jak se zdá, tento pokus o znásilnění práva a demokratické politiky a soudnictví prožívá svůj vrchol.
Určitou nadějí je, že symbol politické korektnosti, neomarxistického a totalitárního myšlení a jednání americký president Obama utrpěl ve volbách katastrofickou porážku. Takže zásahy jeho lidí do Evropy a také k nám nebudou už mít tu razanci. I když, jak napsal server Česká justice, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jednal s americkým ambasadorem Schapirem, přičemž obsah schůzky tají. Jak sdělila americká ambasáda: „Andrew Schapiro při svém nástupu do funkce vyhlásil, že za jednu ze svých priorit během působení v České republice považuje pomoc Čechům s bojem proti korupci. Ambasáda pod jeho vedením plánuje zintenzivnit spolupráci s českými nevládními organizacemi na tomto poli, bude propagovat transparentnost a chystá i zvláštní grantový program, který má podpořit občanskou společnost v zemi při potírání tohoto nešvaru.“
Což lze považovat za přímo excelentní ukázku výkladu politické korektnosti. V praxi nám místo sovětských soudruhů v padesátých letech bude radit americký velvyslanec. Což je drzost, nad kterou se otřásl i komentátor Britských listů.
Odpor vůči politické korektnosti ovšem roste jak v USA, tak v západní Evropě. Konečně začíná i lidem na Západě docházet, že politická korektnost je jen další forma totality.
„Skončeme s politickou korektností a nebojme se říkat, co si myslíme,“ vyzvala na závěr večera moderátorka salonu, advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů Daniela Kovářová.
Přejme si, aby si tato slova vzalo za své co nejvíce našich právníků.