7.2.2023 | Svátek má Veronika


SPOLEČNOST: Právnickej stát…

4.10.2013

Již před více než deseti lety napsal Ondřej Neff v Neviditelném psu: "Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost v České republice." Vypadalo to jako nadsázka, kterou odnese čas. Bohužel, čas ji neodnesl, jak zpíval Waldemar Matuška, z nadsázky se stala krutá realita, ze které je nejreálnější, že už "ani v to moc" nelze doufat, že se to změní.

Jestliže si před nastávajícími volbami dávají některé politické strany do programu vytvoření právního státu a ČSSD jen "dobře fungujícího státu", je to důkaz toho, že takový stát, vzdor tomu, že ústava již dávno ČR jako právní stát charakterizuje, dosud neexistuje. A nejen to – mnozí komentátoři považují za přímé strůjce pádu Nečasovy vlády orgán, jehož nepolitičnost a zaměření na ochranu práva a právního státu má být jeho prioritou – samotné státní zastupitelství. Je to neuvěřitelně smutný výsledek polistopadového politického a právního vývoje a jen přežívající demokracie dovoluje dnes ještě veřejně napsat, že již jednou – v padesátých letech - rozhodovali o politice a politicích v této zemi orgány trestního řízení. Dnes to tvrdí o době současné i expremiér bývalé vlády práva, rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci, Petr Nečas. Má pravdu, ale k názvu jeho vlády se sluší ještě dodat, že nám neřekl, že tuto vládu řídila jeho milenka, která své "pomaturitní" vzdělání doplnila o vysokoškolské - dnes již v Česku klasickým způsobem – turbostudiem. Nikdy jsem nebyl přítelem konspirativních teorií, myslím, že náhody, povahové rysy a někdy i zřetězení náhod mají za důsledek události, o kterých jsou mnozí přesvědčeni, že by se bez zlého úmyslu jiných nestaly. Ani teď si nemyslím, že demontáž základů právního státu na otřeseném podloží demokracie někdo řídí; jde to samospádem. Architekti jej špatně nakreslili, statici špatně spočítali a mizerní politici pak postavili.

Nedávno jsem v nádražním bufetu zaslechl, jak jeden rozhořčený spoluobčan, zklamaný mírou nespravedlnosti, které se mu dostává, prohlásil, že se na tenhle právnickej stát může vy.... Co tímto hovorovým výrazem myslel?

Co myslel Václav Havel, když mi v roce 1993 říkal, že za hlavní právní nedostatek nové republiky pokládá neexistenci právního stavu? Jaký stav Václavu Havlovi chyběl? Já jsem se mu tehdy snažil vysvětlit, že by se neměl domáhat právního stavu, ale právnického státu. Později mi ale došlo, že v něčem měl Václav Havel pravdu – právní stát nelze vytvořit bez právního stavu, ať jím myslíme vrstvu kvalifikovaných právníků nebo takový stav práva, který se vyznačuje autoritou a respektem k němu.

Jaký právní stát, kterým rozumíme stát, kde právu stejně podléhají občané, orgány trestního řízení, vláda i prezident, máme dnes? Mohli bychom pro jeho označení použít analogii k charakteristice bývalého režimu, který sám sebe nazýval "reálným socialismem"? Máme tedy reálný právní stát, nebo jen ten bufetový "právnickej stát"?

Svůj respekt k nejvyšším právním institucím, Ústavnímu soudu, Nejvyššímu soudu a dalším soudům, však musím konfrontovat nejen s výrokem uvedeného "zástupce lidu" (další lidové výroky jsou již nepublikovatelné), ale i s oním despektem expremiéra. A nejde jen o právo – to může být nástrojem právního státu, který je zároveň státem demokratickým. Tím ČR podle ústavy je a připusťme, že téměř všechny jeho atributy fungují stále. Ale jak dlouho ještě? Lakmusový papírek demokracie, za který v našem případě můžeme považovat ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) již červená. Změna vedení a hlavně skutečnost, že nová Rada ústavu, ve které je i normalizační historik Jan Rataj, bývalý vědec v oboru marxismu-leninismu, dostala za úkol prokádrovat pracovníky Ústavu, třeba i mého dlouholetého klienta, statečného disidenta Františka Stárka. Podle něj už nová normalizace začala. Nebude to tvrdá normalizace se zavíráním za názory a s uzavřenou hranicí, jak říká, ale taková operetní a fraškovitá, ale přece jen normalizace nebo se jí bude říkat jinak: "Bude se odehrávat jen tam, kam levice dosáhne, tedy ve státních, jimi ovládaných strukturách. Úřednictvo bude pracovat na politickou poptávku, podle toho, co přátelům na očích uvidí. Dříve soudruh, dneska přítel." A budeme-li hořce ironičtí, pak dodejme, že v této operetní frašce bude expředseda pravicové strany a expremiér vlády, která nás vedla na Západ, posílat své milence balíčky do kriminálu. Právě povolená frekvence jejich odesílání a dob návštěv bude indikátorem míry této novodobé normalizace.

Pane prezidente Havle, tak daleko moje vize nesahala, když jsem vás na podzim 1992 varoval, že "revoluční samet bude mít podobné následky jako pasivita bezmocných vůči násilí mocných – jejich porážku, jak jste o tom psal." A již vůbec jsem si nedovedl představit, že po porážce komunistického totalitního režimu bude Michal Uhl, syn komunisty zavíraného disidenta, vážně tvrdit, že za normalizace o žádnou totalitu nešlo, a že se bude podílet na odstranění pravicového ředitele a kněze Daniela Hermana z funkce ředitele ÚSTR a o "normalizaci" této instituce, která měla být Ústavem národní paměti.

Snad jediný smysl v této nové normalizaci vidím v tom, že mladí historici formou měkké normalizace prožijí často citovaný výrok Karla Marxe z jeho knihy "18. Brumaire Ludvíka Napoleona": " …dějiny přicházejí jako tragedie a opakují se jako fraška." Skutečně, kdo zná francouzské dějiny, ví, že Napoleon III. (Charles Louis Napoleon Bonaparte), syn Ludvíka, krále holandského, bratra Napoleona I., byl jen komickým stínem svého velkého strýce. V této komice, v jaké se projevuje nynější česká politika, je také naděje, co je směšné, nebude snad tak hrozné. Vzpomeňme na Jakeše a jeho bojlery a kůly v plotě.

Jak je tomu tedy s tím právním státem? Žijeme v něm nebo máme jen ten právnickej z bufetu? Myslím, že tento hovorový výraz přesně označuje tu nuanci, kterou se tento reálný právnický stát odlišuje od toho, který je zakotven v ústavě. Vysvětlení jsem našel v životopisné knize nynějšího německého prezidenta a bývalého evangelického kněze Joachima Gaucka "Vzpomínky": "Když církev vidí, že stát prosazuje příliš mnoho či zase příliš málo řádu a práva, dostává se do situace, kdy musí nejen pomáhat obětem, jež se dostaly pod kola bezpráví, ale musí také učinit vše, aby se tato kola zastavila." Nejde mi v tomto výroku o církev, ale o poznání, že stát, který rezignuje na vládu řádu a práva, drtí pak koly bezpráví oběti této rezignace. Kněz Gauck také ví, co takovému státu chybí. Bůh, slušnost, spravedlnost a pravda. Promítneme-li si absenci těchto hodnot do českého politického spektra, máme právnickej stát. V něm člověk nad stavem politiky a práva se směje a pláče najednou. Jako včera, když jsem se dočetl, že Nejvyšší soud na základě Klausovy amnestie zrušil pravomocné rozhodnutí soudů o povinnosti obviněných manažerů v H-Systemu vrátit poškozeným obětem ukradené peníze. To jest, že si je mohou ponechat.

Počátkem 90. let vydali představitelé Charty 77 prohlášení, že ve státě, ve kterém mají političtí vězni menší důchody než jejich věznitelé, neexistuje spravedlnost. To ještě představitelé Charty 77 netušili, že se to stane normou. Větší, než je nový občanský zákoník se svými tři tisíce osmdesát jedním paragrafem.