Můj dědeček MUDr. Karel Uzel (1877-1957) vykonával lékařskou praxi téměř až do smrti ve svých 80 letech. V knižně vydaných pamětech však píše, že málo chybělo a stal by se právníkem. Když se totiž na sklonku předminulého století vydal po maturitě k zápisu na zvolenou právnickou fakultu, byla tam tak velká fronta, že šel raději na fakultu lékařskou, kde se nemuselo čekat tak dlouho. Tento příběh ve světle dnešních složitých přijímacích řízení a všelijakých testů a pohovorů vypadá téměř komicky, avšak dědeček po celý život byl té frontě na právnické fakultě vděčný. Ještě na stará kolena se nám svěřoval, že by byl neschopen právnického myšlení. Zejména prý pro ty často nesmyslné předpisy a vzájemně si často odporující paragrafy. Lékař se prý v každé situaci snaží o to „aby to šlo“, zatím co hlavním zájmem právníka je „aby to nešlo“. Protahování řízení, rozhodování a odvolávání je v medicíně nepřípustné. Podle slov mého dědečka „kdybychom léčili stejně jak oni soudí, tak by všichni pacienti velmi rychle umřeli“.

Tato slova je jistě nutno brát s určitou shovívavostí, ale vzpomněl jsem si na ně nedávno při řešení zajímavého případu. U čerstvého absolventa právnické fakulty byl diagnostikován transsexualismus. Tedy velice řídce se vyskytující opačné pohlaví než je jeho pohlaví tělesné. Zkrátka žena v mužském těle. Moderní lékařská sexuologie tyto případy řeší povolením změny pohlaví. Tato změna se děje nejen po stránce tělesné (hormonální léčba a operace), ale i změnou jména a matričního pohlaví. Z magistra práv se tedy stane žena – právnička. Zbývá ještě změna univerzitního diplomu na nové jméno. Aby tato plně kvalifikovaná magistra se mohla stát třeba advokátkou nebo soudkyní. A nastaly komplikace. Ještě před několika lety k tomu právníkům chyběla jakákoliv směrnice. Děkanát právnické fakulty nemohl vydat diplom na nové jméno přestože bylo z dokumentace evidentní, že se jedná o stejného člověka, který na fakultě řádně studoval a školu úspěšně absolvoval. Neexistoval na to žádný paragraf.

A teď přijde překvapení. Stejná situace nastala na fakultě lékařské, tentokrát šlo o ženu zákonně změněnou na muže. Pan doktor kupodivu dostal na fakultě vysokoškolský diplom na nové jméno bez problémů. Možná by z toho měli úředníci nepříjemnosti, ale každému bylo jasné, že je to přece jejich absolvent. Zkrátka právník potřebuje na všechno předpisy, zatímco lékař se řídí zdravým rozumem. Pro úplnost musím říci, že dnes už ty předpisy existují, ale nikdo mne nepřesvědčí o tom, že jsou zbytečné.

Stejně jako mnohá jiná nařízení. Právníci z nich mají radost, občanům často komplikují a ztrpčují život. A nesporně v těch komplikacích vedou právníci v USA. Nedávno mne jeden americký právník poučil, že žena i v průběhu pohlavního styku může původně dobrovolný styk změnit ve znásilnění. Třeba jenom proto, že se jí to přestane líbit. Tento vpravdě hrůzný výklad práva vede pak americké právníky k tomu, že svým klientům doporučují, aby si před každým pohlavním stykem od partnerky nechali podepsat písemný revers, že s tímto stykem souhlasí.

Ale nemusíme ani za oceán. Také u nás jsem se nedávno dozvěděl, že byl potrestán okradený člověk za to, že uveřejnil fotografii zloděje. Porušování lidských práv lupičů, násilníků a vrahů je podle mého názoru vysoce diskutabilní právní záležitostí. Jako lékař musím samozřejmě i loupežníka léčit, ale vzpomínám na slova Ludvíka Vaculíka, že by ti darebáci měli být zbaveni volebního práva. To jistě stojí za úvahu.

Závěrem mi dovolte slova historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky:

Také válku s islamisty prohráváme, protože oni proti nám používají naše vlastní zbraně. Nejsou to jenom samopaly a tanky, které jim už po celá léta demokratické země dodávají a oni je pak otočí proti nám. Je to ta nejhroznější zbraň hromadného ničení, která je ve svých důsledcích ještě horší než atomová bomba. I když to zní možná paradoxně, tou strašnou zbraní jsou „lidská práva“.