Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Pravidla diskuse

30.7.2016

V Saturninovi Zdeňka Jirotky říká doktor Vlach tetě Kateřině, že má na věc jiný názor, což je ovšem v pořádku, protože názory jsou od toho, aby se různily. Je to vtipné i výstižné. A mohlo by u toho zůstat, pokud se jen bavíme četbou této knihy.

V životě ale existují situace, kdy je nalezení shody důležité. Například v otázce národního zájmu by se měla shodnout většina společnosti a tento národní zájem by měli respektovat a obhajovat i politici bez ohledu na svůj stranický dres. Při sledování médií, politických diskusí a různých kampaní však vidíme a slyšíme jen monology, kdy jejich účastníci dokonce ani nedodržují základní pravidla slušnosti a skáčou si do řeči vždy, když protistrana říká něco, co nechtějí slyšet (v této disciplíně vynikají redaktoři ČT). Kdokoli by o mé charakteristice pochyboval, může si pustit téměř libovolný diskusní pořad našich veřejnoprávních médií a udělat si vlastní úsudek.

A tak si musíme položit otázku: „Je možné vést ve společnosti debatu, která by dokázala generovat výrazně většinovou shodu?“ A odpověď by měla znít: „Možné to je, pokud účastníci takové diskuse přijmou pravidla oponentury/polemiky.“

Jsem přesvědčený, že prakticky každý z nás takovou věcnou debatu zažil. Mohlo se jednat i o dohodu, kam půjdeme na oběd, jaká bude dovolená, proč nám auto stávkuje apod. V případě oběda se lidé baví o nabídce jídel, prostředí, kvalitě obsluhy o cenách apod. A výsledkem bývá rozumná dohoda, která je primárním cílem takových hovorů.

Protikladem pak je tzv. politická diskuse například před volbami, ale jejím pokračováním jsou pak i vystoupení politiků v parlamentu (přinejmenším to platí při televizních přenosech). O dohodu nejde ani náhodou, cílem je prosadit ten správný (svůj) názor hlava nehlava. A takto vypadá i veřejná diskuse vedená prostřednictvím všech druhů sdělovacích prostředků (čest výjimkám).

Přitom cesta k nalezení shody je v principu celkem jednoduchá a lze ji používat při každém rozhovoru. Jejím dobrým a funkčním základem jsou pravidla oponentury.

1. Autor každého tvrzení musí uvést zdroje, ze kterých vychází, a vysvětlit logickou konstrukci, která jej k jeho závěrům dovedla.
2. Oponent vyvrací nebo přijímá východiska a hledá případné chyby v následující logické konstrukci.
3. Napadání, osobní útoky i jakékoli jiné vzájemné osobní osočování diskutujících je vyloučeno.

Z výše uvedeného vyplývá, že diskuse se vede „k věci“, není o osobách. To ovšem vyžaduje, aby diskutující k problému přistupovali bez předsudků a byli schopni naslouchat a chápat obsah sdělení toho druhého. Jakkoli se může zdát, že to není příliš velký problém, opak je pravdou.

Myšlenka totiž vzniká jako primárně neurčitý pocit a ten si musíme transformovat do slov a vět. Snad každý si zažil problém s tím, jak má svou představu zformulovat, aby jí posluchači porozuměli. Už samotné použití slov je dilema a musíme vzít v úvahu schopnost posluchače jim porozumět. Jinak se připravuje referát pro odbornou společnost a jinak se o stejném tématu musí mluvit s laiky nebo dětmi.

Podstata ale zůstává stále stejná. Polemika, jejímž cílem je nalezení shody, musí vycházet z reality, musí respektovat skutečný svět a skutečné situace. Můžeme si to demonstrovat na hledání shody kam jít obědvat. Účastníci musí vzít v úvahu, kolik času mají k dispozici, jaké možnosti nabízejí stravovací zařízení v dostupném okolí, vezmou v úvahu, o jaké jídlo má kdo zájem, a posuzují nabídky jídel a pití, obsluhu, prostředí a cenu. Dohodnou se za předpokladu, že jsou rovnocennými a empatickými partnery a vyhnou se poznámkám typu „jak to můžeš žrát, ty prase“ případně „kde tu najdeš humry, idiote“ apod.

Politická korektnost a s ní spojené nejrůznější ideologie ale takovou debatu vůbec neumožňují. Místo toho, aby svět ukazovaly takový, jaký je, tvrdí, že svět je takový, jaký ho chtějí mít. Posledním super extrémem, který jsem zaznamenal, je tvrzení, že pohlaví člověka je takové, jaké si konkrétní osoba vybere, bez ohledu na pohlavní orgány. Příroda ale každému z nás „přidělila“ nějaké orgány a další vnější znaky, a tak se lidé dělí na muže a ženy. Politická korektnost v oblasti lidských práv ovšem dochází k závěrům, že právo člověka na určení svého pohlaví je nadřazeno zákonům přírody. Muž se prohlásí za ženu a společnost musí respektovat, že je žena. I když má penis a plnovous.

Je zřejmé, že hlavní představitelé politické korektnosti jsou tím největším rizikem pro náš civilizační okruh. Především tím, že ve skutečnosti likvidují svobodnou výměnu názorů. Do společnosti systematicky vnášejí nedotknutelné „pravdy“, které sice s realitou nemají nic společného, ale pochybovat a diskutovat o nich se nesmí. Kdokoli soudný a skepticky uvažující je po otázce „proč?“ okamžitě dehonestován. Vhodných nálepek je po ruce vždy dost. A tak se kriticky myslící stávají xenofoby, fašisty, nácky apod.

Proč je svobodná výměna názorů tak zásadní? Protože demokracie ve skutečnosti nejsou volby. Demokracie je diskuse. Je to nekonečné hledání řešení, která jsou přijatelná pro většinu a současně minimalizují negativní dopady na menšiny. A taková diskuse není v případech ideologických „pravd“ vůbec možná.

Asi nemá smysl uvádět konkrétní příklady v oblasti klimatických změn, lidských práv, migrace atd. Neustále nás zaplavují informace o tom, jaký náš svět a společnost jsou (ve vidinách zastánců politické korektnosti), a my víme, že to je jen jakýsi vysněný obraz světa a realita je na míle vzdálená. Velmi silně mi to připomíná reálný socialismus. Takový systém je už ovšem nereformovatelný. To se ukázalo při Pražském jaru 1968 a později se o tom přesvědčil i Gorbačov.

Myslím si, že současná západní civilizace stojí na osudovém rozcestí. Dosavadní elity nás přivedly do slepé uličky a nejsou schopné si tuto skutečnost uvědomit a změnit směr. Proto musíme jako šanci pro budoucnost přijímat změny, které jsou z pohledu současného establishmentu nálepkované ze všech stran. Vítám britské referendum a jím vyvolané změny, doufám, že v USA vyhraje Trump, a přitom nevím, jakým bude presidentem. Přeji rakouským Svobodným, francouzské Národní frontě i německé AfD. Proč? Protože věřím, že mají šanci nastartovat změnu. Nedělám si iluze, že to bude příjemné a jednoduché. Ale doufám, že se opět začne svobodně diskutovat a na konci turbulentních časů se opět objeví evropské národy jako sebevědomé a spolupracující entity a Evropa národů bude hrát odpovídající roli ve světovém mocenském, kulturním, vědeckém i ekonomickém uspořádání.



zpět na článek