Proč stačí 30korunový úplatek na úspěch v regionálních volbách? Proč jsou Češi žijící v zahraničí většinou pravicově orientovaní a Češi žijící na území ČR tíhnou doleva?
Vysvětlení na poslední otázku, ke kterému jsem se dopracoval bylo, že Češi v zahraničí víc přičichnou k opravdickému tržnímu hospodářství, aneb - jak se pořád s nádechem třídního odsouzení v Česku říká – kapitalismu, zatímco Češi v Česku se pořád zmítají v socialistické závodní kuchyňi, kde je při zdi dovoleno odvážným jedincům otevřít si vlastní stánek. A v důsledku toho mají ti „emigranti“ lepší pochopení oné národohospodářské rovnice „Má dáti – Dal“ v tom smyslu, že je lepší hodnoty napřed vytvořit a teprve potom je přerozdělovat. Takový klasický konzervativní princip. Potažmo pravicový.
No a pak máme strany a ideologie levicové, které to jaksi vidí obráceně. To je, napřed peníze rozdělit a pak si lámat hlavu, odkud přijdou. No a ti Češi v Česku, řekl bych s trochou nadsázky Češi domácí, se k tomu kloní podle hesla „bližší košile než kabát“. Jen si vzpomeňte, na čem jsme vyrůstali: „Kdo nekrade, okrádá svojí rodinu. – Co můžeš urvat urvi, co nemůžeš urvat zkurvi. – My předstíráme, že pracujeme, oni předstírají, že nás platí. – Malá domů. – Co je doma, to se počítá.“ To byla každodenní hesla reálného socialismu. Není tedy asi divu, že ten populismus je pro tuto krátkozrakou, sobeckou část národa tolik atraktivní. Netvrdím, že jsou to všichni, ale v demokracii se země pohne tím směrem, kterým se naklání většina.
Takže takhle jsem si to vysvětlil a byl jsem sám se sebou spokojen. Nakonec jsem částí své profese ekonom. Ale při poslední návštěvě rodné hroudy na podzim loňského roku jsem jako obvykle s mnoha lidmi diskutoval o politice a ekonomice (což dělám v podstatě průběžně i z Kanady po internetu – žijeme v technologickém věku) a začalo se mi rýsovat, že je tady jeden další, velice významný faktor ve hře. A to korupce. To není žádný nový objev. Mnoho lidí v Česku o tom mluví a každý si může vyhledat příslušné údaje a hodnocení na internetu. Tak například Tranparency International nás řadí na 52. místo ze 180 (stupnice je taková, že čím nižší příčka, tím vyšší korupce; na 180. místě se skví Somálsko jako nejvíc zkorumpovaná země na světě). Dobrá zpráva je, že jsme pořád v první třetině nejmíň zkorumpovaných zemí. Špatná zpráva je, že jsme téměř na chvostu této skupiny.
Co mě ale zaujalo, je to, jak si v Česku každý najde svoji oblíbenou korupční aféru proti své neoblíbené straně a to potom používá jako zdůvodnění, proč volit určitým směrem nebo proč určitou stranu zavrhnout. A zjistil jsem, že to jde až do takové míry, že se s lidmi nedá diskutovat v ekonomických a politických termínech. Poukaz na to, že taková a taková politická orientace či program by byla pro Českou republiku žádoucí a tato a tato strana by ji byla nejvíc schopná realizovat, většinou končí na argumentu typu: „Ale oni tam mají toho a toho a ten vytuneloval (ukradl, zpronevěřil, podílel se na..., atd.) tohle a tohle, a tudíž je volit nebudu a nebudu, ani kdyby se ....“
A tak jsem začal přemýšlet, co s tou korupcí. A brzy mi došlo, že to není žádná sranda. V prvé řadě, ač si to asi většina populace neuvědomuje, jsme na korupci doslova vyrostli. Jen si vzpomeňte, jak to za bolševika chodilo. Když někdo něco potřeboval, tak na to měl známého. A když známého neměl, tak hledal známého, který měl známého. A ten koncový známý to zařídil. A týkalo se to téměř všeho. Schovat pod pultem nedostatkové zboží, pomoci dítěti na vysokou školu, zařídit lepší ošetření v nemocnici atd., atd. A součástí oné hry byla kompenzace. Často stačila ona příslovečná flaška, někdy kafe či bomboniéra, jindy to šlo za protislužbu. To jsou docela normální úplatky, byť se jim říkalo všimné anebo pozornost. A s výjimečností poskytnuté „pomoci“ také rostla kompenzace. Jakmile přerostla „flaškovné“, tak se vyjadřovala v penězích. V tuzemských, ale větší efekt měla cizí měna. A potom byla „protekce“. Termíny jako „on tam měl protekci, protekční dítě, vzal ho tam k sobě na dobré místo“ jsou jistě pamětníkům oné doby (a to je pořád většina národa) jistě dobře známé.
A to všechno, vážení, je docela obyčejná KORUPCE.
Ono to jako korupce ani nepřipadá (jen si tak pomáháme, ne?) – dokud nezačne jít o miliony, stamiliony a jak jsou tak někteří už rozežraní, tak už se ani nezastydí a bez mrknutí oka vytunelují miliardy. A o ty se rozdělí s těmi, kteří jim tu malou domů přihráli.
No a jak všechny ty organizace, co to sledují (Tranparency International a jiné) správně říkají, tak korupce ničí ekonomiku, oslabuje zemi a rozvrací samotnou demokracii. Vždyť už to vypadá, že hlavním cílem politiků, ať už zleva nebo zprava, je prokecat se ke kohoutku s penězi a co nejdřív se nechat důkladně zkorumpovat. Asi s výjimkou komunistů, tam to vypadá spíš na sny o znovunavrácení „vedoucí úlohy“. Ale počítám, že kdyby byli u „kohoutku“, tak by se mnozí asi taky neošklíbali nad nějakým tím miliónkem zapadlým do kapsičky u vesty. Nebo v českých na stole.
A nakonec to ve finále vždy zaplatí občan, daňový poplatník. A když ne rovnou penězi, tak životní úrovní.
A co tedy s tím? Naše nová, post-komunistická, demokratická a právní společnost zná jenom jediný recept: chytit, usvědčit a odsoudit.
A jak asi všichni víme, tak to nefunguje. A proč? Na vysvětlení jsem vymyslel něco jako „Kolářovu poučku“:
„Je prakticky nemožné vymýtit korupci z převážně zkorumpované společnosti – protože samotné nástroje na boj proti korupci, jako součást téže byrokracie, jsou logicky také zkorumpované.“
Nezávislost justice? Nenechte se vysmát. Soudci jsou taky lidi, žijí v té samé společnosti pod vlivem těch samých tlaků a co jim brání, aby moudře neusoudili, že třeba nějakých „pět na stole“ může klidně být pět karafiátů.
Je třeba přerušit byrokratickou kontinuitu, po které korupce šplhá. Je zapotřebí předpokládat, že jakýkoliv článek byrokratického státního aparátu, který kontinuálně po určitou dobu disponuje jakoukoliv rozhodovací mocí, bude dříve či později vystaven korupčním tlakům.
Na základě těchto předpokladů bych navrhoval následujíci opatření:
1) Ustanovit Korupční soud a každou obžalobu z korupce soudit náhodně losovanou porotou o dostatečné velikosti (12 porotců – ano jako v Americe)
2) Uzákonit tvrdé nepodmíněné tresty za pokus ovlivňování poroty jak pro ovlivňovatele, tak pro zkorumpovaného porotce (tak 20 let)
3) Soudit každý pokus o ovlivňování poroty opět porotou
Toto opatření by bylo schopno přerušit onu byrokratickou korupční kapilaritu, protože těch dvanáct obyčejných občanů by byl onen neočekávaný náhodný prvek a nikoliv součást systému. Je velice těžké v rychlosti zkorumpovat dvanáct náhodných lidí - a speciálně pod hrozbou vězení. Také by se rozhodovalo podle pocitu spravedlnosti oné poroty a ne podle právnich kliček. Je nepochybné, že by se proti takovémuto návrhu ozvala spousta lidí. Nejspíš právníků. Už slyším ty námitky, že středoevropské právo je historicky odvozováno od toho a toho práva a nějaké americké novoty sem nepatří atd. Ale to by byl nesmysl. Země má takové zákony, jaké si odhlasuje. A Česko má takový menší precedens v porotním systému – soudce z lidu. Miniporota, ale v podstatě porota. Jenom by nesměla být trvalá, ale náhodná. Zbývá, aby si tuto myšlenku vzala nějaká politická strana do programu. Hned bych ji volil.