„Nechápu postoj určité části veřejnosti, že jim je jedno, že předseda vlády je bývalý spolupracovník StB. Vůbec si neumím představit, že by v roce 1992 nebo 1994 něco takového mohlo projít. A najednou to nevadí,“ řekla ve svém nedávném vystoupení moje oblíbená herečka Daniela Kolářová.

Její údiv nad touto zjevnou skutečností není ojedinělý a není sama, kdo si takovou otázku klade. Ptáme se nejen, jak je to možné, ale také zda takové otázky mají ještě dnes jiný než jen úzce politický smysl.

Je bezpochyby pravdou, že se vztah občanů k „reáliím“ minulého režimu změnil. Ale není to snad také v důsledku toho, jak účelově s těmito skutečnostmi nakládáme a jak je využíváme, jen když se to hodí?

Není to ovšem v naší historii nic nového. Za existence Protektorátu Čechy a Morava existovalo jakési vyznamenání pro kolaboranty nazvané Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, krátce nazývané Svatováclavská orlice. Čtenáři si snad vzpomenou na televizní seriál Byl jednou jeden dům, ve kterém je důsledek přijetí tohoto „vyznamenání“ zmíněn. Jeho nejvyšší stupeň – Čestný štít ve zlatě – byl udělen asi jen třicetkrát (přímo K. H. Frankem), nižší stupně pak asi tisícovce osob. Byl udělen nejen členům tehdejší vlády, dělníkům a zemědělcům, ale i celé řadě i dnes známých osobností, pro něž to však po válce nemělo vždy stejné důsledky. Samotný štít byl vypracován podle návrhu Maxe Švabinského a byl mu také udělen. Slyšeli jste však z tohoto důvodu o nějaké výtce známému malíři? Byl také „udělen“ i např. dirigentu Václavu Talichovi, hercům Ferenci Futuristovi, Čeňku Šléglovi a Vlastovi Burianovi, režiséru Otakaru Vávrovi a dalším.

Po válce však obvinění z kolaborace zasáhlo do života jen Vlastovi Burianovi, Čeňku Šléglovi a částečně i Václavu Talichovi. A co ti ostatní? Je dokumentován případ, kdy nositel toho štítu získal později Státní cenu Klementa Gottwalda a Švabinského portrét Julia Fučíka se stal součástí ikonografie nového režimu…

Nepřipomíná tento selektivní a účelový přístup to, jak zacházíme se „seznamy“ agentů a spolupracovníků StB dnes? Koho můžeme označit za „spolupracovníka“? Nebylo snad pravidlem, že každý, kdo ze služebních důvodů odcestoval do tehdejší „kapitalistické“ ciziny, o tom musel sepsat zprávu právě pro tuto složku ministerstva vnitra. Jsou všichni tito lidé „spolupracovníky“?

Vzpomínáte si na rozdílný přístup soudů v procesech, ve kterých se ti „zapsaní“ bránili proti takovým zápisům? Populární herečka dosáhla toho, že její jméno bylo na základě rozsudku soudu „vymazáno“ ze seznamu, ale jiným bylo totéž odmítnuto, neboť prý jde o archivní materiály, které pozměňovat nelze. Nanejvýš bylo konstatováno, že zápis byl učiněn „neoprávněně“…

A co stížnosti na to, že na straně jedné označujeme StB za zločinnou organizaci, a na straně druhé její písemnosti považujeme za důkaz pravdy? Co s námitkou, že se zabýváme těmi, kteří jsou v seznamech zapsáni, ale vůbec ne těmi, kteří zapisovali? A nejen zapisovali.

Nevedlo snad toto vše k tomu, že důvěra v hodnotu těchto sdělení poněkud ochladla? A že se lidé začali ptát spíše po tom, co dotyčný nyní, po třiceti letech, dělal a dělá pro dnešní stát, pro demokracii, pro realitu spokojeného života dnešního dne?

LN, 6.1.2020