aneb Co si žádný děkan netroufne vyslovit

Otevřu noviny a z nich polovina je plná keců o tom, kdo dostal na co dotaci, kdo na co dotaci potřebuje, komu ji nedali a tak se pokusí žádat jinde, nebo že někdo něco nevyčerpal a komu to teď jako dají. Pustím zprávy v TV, pomalu je jedno, jaký kanál, a tam totéž. Teď jsem zasednul do restaurace na večerní kafe a vedle u stolu sedí parta v oblecích a plánuje si ukrojit něco ze zakázek v místě, "kam se příští rok podle jeho informací z parlamentu budou ´investovat´ veřejné peníze". Děsivé na tom je, kolik mladých lidí to v těch novinách píše, vystupuje ve zpravodajství, případně se tváří jako úspěšný byznysmen. Jako vzpruha pak v té změti morálního úpadku a parazitismu vypadá níže uvedený text:

"Léta se tu při téhle slavnostní příležitosti poplácáváme po ramenou, jak jsme dobří – a přejeme si hodně úspěchů do budoucna. Ale protože tu za rok místo mě už bude sedět mladý manažer s vyšším citačním indexem a lepším čuchem na dotace, je mi tak nějak všechno jedno.

Své čerstvé diplomy můžete považovat za úspěch v případě, že je pro vás měřítkem výuční list vaší babičky z koželužské školy v Lanškrouně. Mezi třemi stovkami nejlepších vysokých škol světa nenajdete žádnou českou, takže ani tu naši. Moc se nedivte! Většinu předmětů vás odučili mizerně placení doktorandi v pauze mezi psaním dizertace a brigádou. Věhlasní profesoři tu možná odvykládali pár přednášek. Jejich věhlas ale ohraničuje Ostrava a Plzeň a vaše testy a eseje stejně známkovali zase doktorandi, protože profesoři pospíchali učit do jiného města. Sami si spočítejte, kolikrát během studia jste dostali hlubší zpětnou vazbu své práce než jen zelené či červené políčko v informačním systému.

Stejně jako ostatní české školy, i ta naše raději než za lidi utrácí za opravy budov a stavění kampusu na periferii. Líp se na to získávají evropské dotace a vypadá to pak dobře na letáčcích. A co si budeme povídat: veletrhy vysokých škol jsou pro naše přežití důležitější než schopnosti absolventů. Jedeme na kvantitu, ne na kvalitu. Musíme.

Po celé své studium jste pro nás totiž byli bezpečným zdrojem peněz z rozpočtu. Během těch několika let jste si navíc nemohli nevšimnout, že naše nároky na vás klesají. Každý semestr se počítá. Nebo spíš účtuje. Některé katedry naší fakulty si chrání jméno aspoň tím, že pak masově vyhazují od státnic. Ale to nejspíš nebyl případ těch vašich.

Tolik ke kvalitě vašeho vzdělání. Teď k jeho hodnotě.

S přihlédnutím k tomu, co jsem vám právě připomněl, můžete svoje západní a severní konkurenty na evropském trhu práce porážet víceméně jen svou cenou. Ti šťastnější z vás se budou moci poprdět blahem, až na první výplatní pásce uvidí něco přes dvacítku hrubého; a za pár let se možná dostanou ke třiceti. Gratuluji. A přeji hodně sil, až z toho budete splácet bydlení stejně drahé jako v Německu, svou stošedesátitisícovou porci veřejného dluhu a samozřejmě veřejné výdaje na další, nejen univerzitní budovy. Raději si támhle u dveří vezměte číslo na Provident, nejpozději s prvním – a tedy pravděpodobně i posledním – dítětem se vám bude hodit.

Při vaší imatrikulaci jsem mlel o vzdělanostní společnosti a o tom, jaké máte štěstí, že v ní můžete vyrůstat. Inu, jak se to teď mezi vámi mladými říká: bazinga! Naletěli jste!

Školy vám dvacet let vštěpovaly reflex, že za projev inteligence dostanete odměnu. Čím hůř doktorand vaší eseji uprostřed noci rozuměl, tím dřív ji odfajfkoval a vzal z půlmetrového štosu další. Dnešním dnem tohle končí. Chvíli vám potrvá, než vám to dojde – ve svém prvním zaměstnání se ještě párkrát zesměšníte prezentacemi plnými evaluací, validací, optimalizaci a verifikací. Pak si uvědomíte, že důležité není být chytří, ale užiteční. To zní krásně v díle Johna Stuarta Milla, ve vašem případě to ale znamená, že se celý váš svět bude motat kolem spokojenosti vašeho šéfa. A jak víme díky takzvanému Peterovu principu, tím bude pravděpodobně člověk povyšovaný tak dlouho, až se dostal na pozici, na kterou už nestačí – leč nemá cesty zpět. Nudit se tedy nebudete.

Řešením by do jisté míry bylo vybudovat vlastní firmu. Dvacet let jsme vás ale učili, že nejlepší je jít vyšlapanou, bezpečnou cestou, tupě plnit povinnosti, mít pořádek v penálu, nikdy nebýt první, nikdy nebýt poslední a nikdy se na nic dobrovolně nehlásit. Moc si nestěžovat, a když už, tak jen aby to nebylo slyšet až ke katedře. Tenhle přístup ve vyspělých zemích nestačí už ani zaměstnancům, natož podnikatelům. Na druhou stranu, tady nejsme v Kanadě nebo ve Finsku, že.

Jedinou hodnotou, kterou si tedy ze školy odnesete dál do života, je síť známých. Kvůli tomu by ale stačilo jít na rok na vojnu. Tam byste alespoň vypadli ze své sociální bubliny a potkali lidi, kteří mají dvouciferné IQ, nenávistné názory, násilnické sklony a o "analýze" si myslí, že je to nějaká prasečinka. Ostatně právě pro takové a s takovými budete pracovat od letošního září až do svého odchodu do důchodu v roce 2058 nebo možná ještě později.

Přeji vám výdrž. Budete ji potřebovat víc než co jiného."

Hledal jsem tu školu, která položila základní kámen žádoucích změn. Hedal jsem toho děkana, který to má za pár, a který už nemusel mlčet, aby dostal svou výplatu a nepřišel o místo v rámci nějaké reorganizace, jak tomu teď říkají. I za bolševika se chovali paradoxně férověji, když za váma rovnou přišli a řekli "měl jsi blbý kecy na stranu a tak mazej". Hledal jsem toho osvíceného muže, který se rozhodl otevřít oči těm, kterým je roky na škole pomáhal zavírat, protože jsem mu chtěl poděkovat. Bohužel marně. Výše uvedený promoční projev děkana byl imaginárním a jeho autorem je Michal Kašpárek, kterému i tímto děkuji. Žádný takový děkan se u nás nenašel. Místo nich tu máme takové, kteří staví kampusy, protože to dobře vypadá a líp se na to seženou dotace, nebo takové, kteří už ve své podstatě dávno vytěsnili své občanství a nahradili evropeismem. Vždycky totiž platilo, že kdo maže ten jede, nebo že větší pes... kopuluje.

Dnes už byste jak jehlu v kupce sena hledali cokoli, nějaký výrobek nebo službu, u čeho byste mohli s čistým svědomím říct, kolik to stojí a jaké byly opravdu náklady na výrobu či vznik. Marně byste hledali něco, na co jste nepřispěli ze svých daní, aniž by se vás někdo na něco ptal. A to do těch daní raději politicky korektně ani nezapočítávají všechno, ale nazývají to pojištěním nebo zabezpečením, aby vás to neporazilo do kolen a zachovali vám alespoň zdání, že se o vás stát postará. Jako kdyby věděli, co bude za deset, dvacet, nebo padesát let. A učí to tak i na školách jako standard.

Až se jednou najde děkan, který si osvojí výše uvedená slova a opravdu je pronese, položí tím skoro základy nového státu. Do té doby se musí Masaryk, kterého mají současní politici plnou hubu, aniž by vůbec tušili a na chvíli připustili, že jeho snem byla Evropa demokratických států a ne nějaký svaz, obracet v hrobě. A s ním jistě i dlouhá řada skutečných profesorů a učitelů, ale i dřívějších studentů, pro které býval vysokoškolský titul - ale zejména získané znalosti - opravdovým uznáním jejich umu, každodenní snahy, píle a odříkání. Kéž by jednou každý studoval jen to, co by ho i bez potřeby odkázání na jiné a jejich daně dokázalo uživit na trhu skutečné práce. A kéž by to pak někteří z nich na školách učili další...

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora