O tom, že sociální práva nejsou tak levicová, jak by se na první pohled mohlo zdát

Jistě nejsem jediný, kdo z pravé strany politického spektra, či spíše od lidí silně pravicově orientovaných zaslechl, že ústavně garantovaná sociální práva jsou levicovým konstruktem, který omezuje růst společnosti, a jsou pouze záchranou pro ty, kdo nechtějí pracovat a přispívat. To by sice mohl být pohled do určité míry legitimní v závislosti na jejich reálném provádění, nicméně chci zde ve stručnosti ukázat, že ústavní zakotvení sociálních práv má velký význam a je výhodou i v pravicovém vidění světa.

Pro začátek si vymezme pojmy. Co je to pravicový nebo spíše pravicově pojatý stát? Je to stát malý, efektivní, který dává maximum prostoru svobodným občanům, aby využili svůj potenciál. Samozřejmě jsem si vědom, že toto vymezení nemusí vyhovovat každému, to je ostatně riziko každé takové definice. A co jsou to sociální práva? Pro jednoduchost si je vymezme tak, jak je definuje i Listina základních práv a svobod ve čtvrté hlavě.

Chceme-li aby stát či společnost (zde se dle mého názoru dají oba pojmy ztotožnit) co nejlépe využíval schopností a vlastností svých občanů, musí jim garantovat určité podmínky. Nejde mi o rovnost výsledků, ale právě o onu rovnost příležitostí. A právě institucionální garance práv, která jsou souhrnně označována jako sociální, je právě tím prostředkem, kterým stát může zajistit, aby občan měl možnost naplnit své schopnosti.

Vezměme si třeba takové právo na vzdělání. Článek 33 Listiny stanoví, že každý má právo na bezplatné základní a střední vzdělání a pokud je to možné, i na vzdělání vyšší. Jistě nebude sporu o tom, že sebeschopnější občan není schopen zcela využít svých možností, pokud neumí číst a psát. Jde tady o právě takové opatření, které zajistí, aby se o sebe jednotlivec mohl postarat a nebyl existenčně závislý na ostatních.

Nebo třeba právo na příznivé životní prostředí a informace o něm – copak není pro individuální svobodu a odpovědnost jednotlivce podstatné, aby měl dostatek informací o prostředí, v kterém žije, a byl se případně schopen smysluplně angažovat? Ne, tohle není levicové smýšlení, naopak, levicový stát by si představoval otupělé ovce, které bez přemýšlení spolknou vše, co se jim předloží.

Dokonce i právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nebo na pomoc v hmotné nouzi není v rozporu s pravicovým smýšlením, byť by se tak na první pohled mohlo zdát. Jak je to možné? Odpověď je vcelku jednoduchá. Pravicový stát totiž neznamená stát asociální (pomiňme inflaci tohoto slova ve vyjádřeních parlamentní levice ke všemu). Pravicový stát, pravicová společnost totiž zejména vycházejí z respektu ke každému jednotlivci, z přesvědčení, že je každému třeba dát šanci, aby žil podle svého a jak nejlépe umí. A pokud se občan dostane do situace, kdy si není schopen pomoci sám, je dle mého názoru na místě, aby stát, veden právě tou úctou k jednotlivci, přišel na pomoc.

Zároveň ještě existuje jeden způsob, jak na celý problém nazírat. Stát si každý občan financuje ze svých daní, o tom nemůže být sporu. Sociální práva, byť ze své povahy ne všechna, mohou být tedy chápána jako určitý minimální katalog služeb, ke kterým se stát zavazuje. Je to v podstatě smlouva – my po vás chceme daně a zároveň garantujeme, že budeme poskytovat tyto a tyto služby. Co je levicového na tom, že stát více či méně přesně určí, co občanovi za jeho daně poskytne? Naopak, levicový stát by se snažil sebrat co nejvíce peněz a hlavně aby se nikdo nezajímal, co s nimi dělá.

Závěrem je samozřejmě nutné celý výklad relativizovat. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možné se sociálních práv domáhat pouze v rozsahu prováděcího zákona a na jeho základě. Byť podle judikatury Ústavního soudu i v takových případech má občan nárok na to, aby proti němu byl zákon uplatňován ústavně konformním způsobem, a při regulaci sociálních práv musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, mantinely pro vymezení realizace jsou velmi široké. Jako u všeho, i zde velmi záleží na míře, nic v Listině nebrání rozvoji obrovského všeobjímajícího pečovatelského státu. Důležité ale je, že sociální práva nejsou ze své podstaty levicová a i při pohledu zprava je možné či nutné je nezatracovat.