Kladu si otázku, kde se ve veřejném prostoru vzalo najednou tolik úvah o právech většiny a právech menšiny. Nikdy v polistopadové historii se o právech menšin nemluvilo tolik jako nyní.

Autor těchto řádků jako nově zvolený ombudsman je stále znovu a znovu konfrontován s otázkou, zda bude hájit práva menšin, nebo „jen“ většiny. Kde se to vzalo?

Není snad ten náhle probuzený zájem o problematiku „menšin“ vyvolán tím, že jedním z problémů naší demokracie je stále se prohlubující ztráta společného zájmu a naopak představa o jakýchsi originálních právech menšin, do které se stále více a více propadáme?

Společnost je téměř denně konfrontována s existencí stále vzrůstajícího množství „menšin“ podle věkových, genderových, pracovních, sociálních, sexuálních, náboženských, etnických, politických a bůhví ještě jakých kritérií. Ale jaký to má vztah k právu?

Samozřejmě že u nás existují „menšiny“ nadané ze zákona významnými právy, odlišnými od práv většinových občanů. Máme především zákon o právech příslušníků národnostních menšin, tedy těch občanů, kteří se hlásí k jiné než české národnosti – pokud se hlásí k národnosti české, národnostní menšinou nejsou.

Významná práva mají takové „menšiny“, jakými jsou třeba těhotné ženy nebo kojící matky, máme řadu odlišných práv chránících onu slabší stranu práva, tedy spotřebitele, nájemce, pacienty, osoby se zdravotním postižením apod. Máme odlišná práva dětí a mladistvých. Ale o těchto právech existuje společenský konsenzus a málokdo o jejich smyslu pochybuje. Poněkud jiná je však situace tehdy, pokud se lidé cítí být příslušníky menšiny vzniklé odlišným způsobem života, vlastním chápáním své identity nebo odlišnou představou svého místa ve společnosti. Příslušností k těmto menšinám však žádná zvláštní práva nevznikají, resp. tito lidé mají stejná práva jako všichni ostatní občané: právo na osobní svobodu, lidskou důstojnost a právo usilovat o své štěstí. Tedy nic, čím by se jejich práva odlišovala od práv ostatních občanů. Ale to je také vše.

Ostatní nemusejí přizpůsobit svůj způsob života představám jiných. Rodiče, kteří se (žel) domnívají, že mají právo chovat se ke svým dětem nemoudře, tedy např. ignorovat jejich školní docházku nebo nenechat je očkovat, neznamená, že by ostatním z tohoto počínání měla vznikat újma. Hrdost na příslušnost k takové menšině, představa, že každá jinakost obohacuje, však nenahrazuje občanské povinnosti. A oddělení práv od povinností je nepřípustné.

Nepochopení této konstanty je zdrojem mnoha omylů a příčinou společenského napětí. Naše Ústava začíná slovy: „My, občané České republiky…“ Možná někoho napadne, že by tam „správně“ mělo být „občané a občanky“, ale další si může myslet, že to nepostačuje, neboť mnozí občané se necítí být muži a mnohé občanky se necítí být ženami a že by tam tedy správně mělo být… co vlastně? Tohle opravdu chceme? Takto chceme realizovat „práva menšin“?

Demokratická společnost musí být složena ze svobodně myslících a jednajících občanů. Ale pokud by byla složena pouze a jen ze svobodných a samostatných občanů, tedy jen ze vzájemně se svářících o minoritní práva usilujících „menšin“, nebyla by společností a už vůbec ne demokratickou.

Myslím, že nám spíš chybí společné vědomí o občanské rovnosti, vědomí stejných a sjednocujících práv a povinností než ochrana často jen tušených „práv menšin“. Ztráta povědomí o těchto „většinových“ právech není ničím menším než ztrátou smyslu pro sebezáchovu demokratického státu a neměla by být negativně „nálepkována“, jak se to nyní ve veřejném prostoru přespříliš často děje…

Právo, 9.3.2020