SPOLEČNOST: Práva gayů, diplomacie a křesťanství
Čtenář si možná nyní pomyslel: „čeká mě tuctový komentář gay-aktivisty.“ Obávám se však, že můj text nebude vůbec psán z pozic bojovníka za práva gayů, nýbrž z pozic křesťanských, chcete-li občanských, z pozic hájících pouhé právo na život, právo na to, aby člověk, který se narodil s určitou identitou nebo třeba vadou, měl nárok svůj život vůbec dožít.
Leckdo možná vzpomene zahraničně-politický tlak Západu na někdejší rasistický režim v JAR. Nebo na mamutí koncerty v Londýně podporující tehdy vězněného bojovníka proti apartheidu Nelsona Mandelu. Nedokážu si představit, jaký diplomatický humbuk by vyvolalo, pokud by se některý stát přihlásil k apartheidu v dnešní době. A hle, v případě gayů (mimo EU a USA) vůbec nejde o míru pozitivních práv či privilegií. Vůbec zde nejde o prosazování práv pracovně-právních, manželských, politických. Jde o právo na život. A navíc, moskevský policejní zásah vychází z většinového přesvědčení národů Ruské federace, že homosexualita by měla být trestná. Proto ve mě tato událost vyvolává větší pocit beznaděje, než kdyby k represím došlo v režimu jednoznačně totalitním.
Před časem zveřejnil týdeník Týden seznamy zemí (zvláště islámských), kde vláda homosexualitu přímo zakazuje, a to pod pohrůžkou trestu smrti. Počty těchto zemí byly dvojciferné. Tato děsivá skutečnost neodbytně vyvolává otázku: Kde jsou pořadatelé koncertů ve Wembley? Kde jsou svolavatelé Rady pro lidská práva OSN? A také kde jsou ochránci práv na život, ať nenarozený nebo ten narozený? A pokud bych chtěl být hodně sarkastický, kde jsou pro-gay libertariánské státy typu Dánska, Nizozemska a Švédska se svými vojenskými intervencemi do zemí typu Íránu, Saúdské Arábie či Malajsie?
Přirozeně, nikde nejsou, s tématem se přece vypořádají rubriky „krátce“ či „telegraficky“ na pátých stránkách novin. A pokud, řekněme, iráčtí gayové, uprchnou na americké vojenské základny v Iráku, Američané se jim vysmějí a pošlou je zpátky za hrdlořezy.
Západní gay lobbisté diskutují, zda preferovat registrovaná partnerství či přímo homosexuální manželství, a přitom jim za humny probíhá genocida jejich soudruhů. Kdyby deset či patnáct států zabíjelo černochy, nebyl by to důvod k nepokojům, diplomatické vřavě, ba i k válkám? Ne tak, pokud jde o zabíjení gayů.
Leč, zkusme namodelovat, jaká práva jsou věcí gay-aktivismu a jaká práva věcí občanskou, případně křesťanskou: Co kdyby měli íránští homosexuálové alespoň právo na život v rezervaci? Nebo prostě jen na legální život? Či přímo na registrované partnerství? Tímto se vracím k podstatě článku: nejde mi o právní pozitivismus (tedy třeba o zmíněné partnerství), jedná se mi o právo přirozené. Aktivisté bojují za důstojnost homosexuálů, neboť tvrdí, že jejich vztahy mají stejnou hodnotu a stejný společenský nebo národní přínos. Já zde však neřeším, zda je praktikovaná homosexualita hříchem či není. Zoufalé naléhání tohoto článku by mělo být spíše výzvou k evropským křesťansko-demokratickým stranám, které „en bloc“ zpochybňují gay agendu, a přitom citují legendární křesťanské krédo o „milování hříšníka a nenávisti ke hříchu“. Není tedy téma genocidy gayů ideální marketingovou příležitostí například pro naši KDU-ČSL, případně i pro o církve, jak dokázat, že svá tvrzení o úctě k životu a milování hříšníka myslí vážně?
Mám tedy za to, že na poli přirozeného práva je připravena půda k založení politické koalice křesťanských konzervativců a gay aktivistů. Také mám za to, že nejkřiklavější výzvou pro podobnou koalici je jednoznačně (jak vyplývá z mého článku) výzva k diplomatickému tlaku na záchranu lidských životů. Pokud by někdo z křesťanské obce pochyboval o roli „pokroku“ v kontextu ideologie politického konzervatismu, mohu ho na závěr odkázat na jiný svůj text.
Dnešní, možná až manifestační článek, zakončím mementem baptistické legendy Martina Luthera Kinga: „Nespravedlnost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém světě.“
