Domácnosti nepřiměřeně spoří, zabědoval tuhle v novinách jeden znalec z oboru ekonomiky. Není se svým nářkem sám; snad obden se někde dočítám, jak si teď lidi, potvory, sedí na penězích, jak neutrácejí, nenakupují, brzdíce tak hospodářský růst. Co by místo toho měli dělat… no co. Pryč s nepřiměřeným spořením! Buďme rozmařilí! Vyrabujme vkladní knížky, rozbijme prasátko a nakupujme! Nakupujme cokoliv, ale nakupujme! Hejřením proti ekonomické stagnaci! K tomu bych měl ze své zkušenosti co připodotknout.

Uprchli jsme, já a moje drahá choť, před dlouhými lety ze socialistické vlasti s příslovečnou holou…, a nebyla-li úplně holá, mnoho k tomu nechybělo. Na zádech ruksak – moc toho v něm být nesmělo, aby bdělí strážci hranic nezvolali, ha, pokus o zrádné opuštění republiky, a šupem nás nehnali zpátky – za ruku tříletého synka, v pečlivě zamaskované skrýši pár stovek dolarů, za něž jsem směnil veškeré životní úspory, kde jinde než u veksláka. Nechci skuhrat; když jsme prošli nevyhnutelnými procedurami, vhodný byt se našel celkem snadno, také práce se naskytla, ostatní náležitosti se vyvinuly lépe, než jsme se sami nadáli, i vzpomínáme na evé exilové začátky v dobrém. Což nemění nic na skutečnosti, že jsme seděli v prázdném kvartýru na bedničkách od banánů a potřebovali úplně, ale úplně všechno, od té vařečky až po nábytek, o nějakých luxusech ani nemluvě. Nakupovali jsme tedy, co peníze stačily i nestačily, ne že by nám to působilo nějakou shopingovou (dnes nenakupujeme, nýbrž shopingujeme) rozkoš, ale z nezbytnosti. Uběhl tak rok nebo dva, než jsme si pořídili zhruba všechno, co jsme nezbytně potřebovali, a začali jsme se ohlížet po tom, co k přežití tak úplně nezbytné nebylo, ale sloužilo k potěšení. Až i tento úsek emigrantské kariéry skončil, jelikož by se nám do sklepa víc lyží, pádel, stanů a podobných krámů už nevešlo, a započala etapa závěrečná, již bych nazval doplňovací. Trvá podnes a vyznačuje se tím, že kupujeme, jen co se polámalo a nedá se opravit, k tomu nějaký ten hadřík a co tak člověku šikovného ještě přijde pod ruku. A kdyby nebylo těch lamentací v českém tisku, ani bych si neuvědomil, jak příkladně a hospodářskému růstu prospěšně jsme si počínali ve svých začátcích, kdy majíce holou… jsme kupovali od té kvedlačky všechno, a jak mrzce se k zájmům německé ekonomie stavíme nyní, když majíce víceméně všechno potřebné, jedu už jen dvakrát-třikrát do týdne na kole nakoupit v sámošce brambor, vajec a co ještě tak slouží denní spotřebě. Jo, a občas i do města pro knížku, vyšla-li nějaká, aby byla ke čtení.

Přední ekonomové Republiky české si v novinách lámou hlavy, proč, medle, už lidé tolik nenakupují jako dřív? Proč si sedí na penězích, proč se oddávají nepřiměřenému spoření? A hned mají po ruce vysvětlení: to že teď ta krize, hrozba nezaměstnanosti a vůbec nejistota přes nejistotu, i hledí se lidé zaopatřit pro případ ještě větší nouze. To mi nechce souhlasit. Jestli opravdu má přijít pořádný krachec, lze se i bez velkých ekonomických znalostí nadít, že peníze ztratí notný díl své hodnoty, když ne celou, čímž pozbude smyslu jakékoliv spoření, přiměřené i nepřiměřené. Nehledě k tomu, že je drobátko neomalené omazávat o nos nezřízené škudlení příjemci dvanáctitisícového platu, jakých není málo, o osmitisícovém starodůchodci nemluvě. Octne se mi v kapse ten žalostný ekvivalent tří stovek evropských, když tak jednou, dvakrát do roka přijedu navštívit zemi otců mých, a dovedu si představit, jaké je s ním asi spoření, byť i přiměřené. Ale to jen tak na okraj.

Všemožné důvody nákupní zdrženlivosti zvažují autoři ekomomických úvah, pouze ten ne, že lidé už tolik nakupovat nemusí, ani nepotřebují. Že proběhl v zemích Koruny české ve velkém a pomaleji týž proces, jako v případě mém a mé rodiny v malém. Nemusí být člověk mechovitý kmet, aby si vzpomněl, jak nejčastěji zněl ekonomický rozhovor za oněch časů: "Máte?" "Nemáme!" Hospodyňky, v závěsu brašnu na kolečkách zvanou RVHP (ráno vyjedu, … přivezu) se vydávaly na výpravy podobající se spíš honu na vzácnou zvěř než nákupu životních potřeb. Nenakupovalo se, nýbrž se shánělo; ne co by se člověku líbilo a co by chtěl, ale co bylo. "Přivezli mrkev!" rozlehlo se ulicemi a každý letěl se postavit do fronty, aby mu mrkev nesežral před nosem někdo rychlejší. Celé město pak mívalo k večeři mrkvový nákyp, kdežto za týden třeba zase kapustový, podle toho, co zrovna bylo. Řeznickým krámům přezdila lidová poezie Zátiší s háky; otázka "máte" v obchodě se sportovními potřebami vyvolávala záchvaty smíchu. "Dětské kolo! Boženko! Ten pán by chtěl dětské kolo! Pane! Poslední kolo jsme tady viděli před rokem!" Leda by pán sáhl do kapsy pro obálčičku; pak se kýžené kolo objevilo jako zázrakem. A tak dále. Připomínám rázovitosti socialistického obchodnictví, jelikož, jak se zdá, mnohému vypadly z paměti, i netouží po ničem víc, než aby se zase vrátily. Ale o tom za chvíli.

Stalo se však, že čas oponou trhnul a obchody se znovu naplnily. Ba co dím obchody: super- hyper- a kdovíjaké ještě markety. Ocitnuv se rovnýma nohama v ráji hojnosti, byl na tom český občánek nepříliš jinak než my dva, když sedíce na škatulích od banánů jsme rozjímali, čeho všeho by nám bylo zapotřebí. A občánek nakupoval. Horečně, bláznivě, potřebné i nepotřebné, nákupní vozíky překypovaly, kde nestačila hotovost, bralo se k dodnešní radosti exekutorů na úvěr… Až se shopingování okoukalo, co kdo potřeboval a chtěl, už měl a hromadu neužitečných krámů navíc. I pominula éra zběsilého nakupování a nastala etapa závěrečná, jak popsáno výše. S výjimkou zbohatlíků, kteří nevědouce co s penězi, lační po jachtách a každým rokem nových a ještě pumprdentnějších bourácích - ale těch není tolik, aby pozvedli stagnující ekonomiku - už se jen dokupuje, co je v domácnosti polámaného, roztrhaného či obnnošeného, až na ty, kteří v obnošených gatích musí běhat dál, na nové nemajíce. Jest mi divno, že na slovo vzatí ekonomové a bankovní odborníci na tuto souvislost nepřišli, hněvajíce se místo toho na neužilé občanstvo, které by pořád jen nepřiměřeně spořilo. Asi že nikdy neseděli v prázdném kvartýře na škatulích od banánů.

Jak odvrátit občánka od nepřiměřené spořivosti a přimět ekonomickou křivku k novému vzestupu… no, znal bych recept. Výsledky nedávných voleb poukázaly na nemalou část české veřejnosti, jejíž srdce tíhnou k idejím komunismu; nechť je tedy po jejich. Volme komunisty! Komunisté do vlády! A ne v nějaké neslano-nemastné koalici, ale výlučně! Všechna moc pracujícímu lidu a jeho předvoji, Komunistické straně Čech a Moravy! Ať se vrátí plánované hospodářství, s ním běhání a shánění, zátiší s háky a taška na kolečkách zvaná RVHP, nechť opět zanívá dialog socialistického obchodu "Máte?" "Nemáme!" Až se pak všechno zákonitě sesype na jednu hromadu bídy a neschopnosti a čas znovu oponou trhne. Tehdy se vyhladovělý lid vřítí do super, hyper i jiných marketů, bude nakupovat a utrácet, utrácet a nakupovat, potřebné i nepotřebné, za své i na úvěr, sláva stavu exekutorského jako fénix z ohně vstane, křivka růstu jako pták k oblakům vzlétne.

Co vy na to, přední ekonomové a znalci v oboru bankovnictví? Že jaksi… že o takový růst ani moc nestojíte? To už tedy jeden opravdu neví, co by vám poradil.

Hannover, 14. listopadu 2012