... a vtáhnut do problému úzkostlivého rodičovství
„Naši by měli méně koukat na TV,“ zamyslel se jeden šestnáctiletý tvor. „Telka je ještě OK, ale zprávy by jim měli zakázat,“ doplnil druhý. Když mě viděl, zatrnulo mu.
Cestou ze sportovního klání, které dopadlo pro náš tým vítězně, byli v náladě a v autě jim huby jely. Jaký rozdíl proti tomu, když prohrají a v uzavřeném prostoru kabiny vozu se vznáší pouze puch jak v aréně doplněný hrobovým tichem a atmosférou vzteku na jejich vlastní pohybovou nedokonalost.
Brzo zjistili, že jsem v pohodě, sdílením dalších historek mě povýšili na jednoho z nich a umožnili mi tím nahlédnout do života sledovaných.
Konverzaci odstartovala zpráva díky aplikaci Life360, kterou jeden z mých pasažérů obdržel od starostlivého rodiče.
„Vidím, že už jste na cestě domů,” ohlašovala znalost nového statusu potomka milující maminka, jen co jsme vyjeli z parkoviště.
„Cos jí odepsal?”
„Nic. Na zápas pro mě přijet nemůže, ale sledovat mě může,” reaguje na dotaz klíčový hráč týmu.
Řídím, přemýšlím, jestli to mám nějak komentovat nebo přejít situaci mlčením. „Jo, jasně, ale vždyť vaši jezdí na většinu zápasů, dnešní byl dlouhý, tak je ráda, že už budeš brzo doma,“ suše se snažím téma uhasit.
„Jó a dneska byla s třistašedesátkou sranda v angličtině,“ téma neuhasíná. „Angličtinářka nás vzala na procházku kolem školy, že se protáhneme, budeme povídat o Shakespearovi a nadýcháme se čerstvého vzduchu, když je tak hezky.“
„Jé, to jsem slyšel, jak půlce třídy začaly pípat telefony a vystrašené mamky se ptaly, kde se děcka toulají. Všichni o tom mluvili u oběda,“ řehtají se spolucestující.
„Ještěže nepřijeli policajti.“
„To ne, ale dvě mamky se pro jistotu přijely podívat do školy.“
„Kecáš!“
„Ne, fakt ne. Jedna z těch dvou nechala doma vymontovat všechny dveře do dětských pokojů, aby měla přehled.“
„To jako fakt? Mají doma open space,“ opět je kabina plná jízlivého smíchu.
Představa domu bez vnitřních dveří ve mně z nějakého důvodu vzbuzuje větší odpor než elektronické vodítko Life360. Teenageři bez chvilky soukromí, co se jim asi honí hlavami. Nejspíš jak vybrat univerzitu na druhém konci kontinentu a až jim bude osmnáct, sbalí saky paky a pomažou pokud možno co nejdál od domova.
„Nejmíň polovina rodičů sleduje známky na netu každý den. To bych taky zakázal. Když budu konfigurovat kompjútry, tak jim nastavím přístup maximálně jednou za týden,“ rozpovídal se budoucí ajťák.
„Jasně, to bychom měli navrhnout pro jejich dobro a zlepšení mentálního zdraví. Že pak nebudou tak nervózní, vždyť i mně by z toho hráblo, kdybych sledoval známky každý den.“
„Ty moc nemluv, ty ani nevíš, cos měl na pololetí.“
„No vidíš a nechybí mi to. Vím, že jsem v pohodě.“
Konverzaci přerušila chvilka ticha, když se kolem přehnalo policejní auto stíhající podezřele vypadající neosvětlené vozidlo.
„To je tím, jak žerou všechny ty zprávy.“ Kola debaty se znovu roztáčí.
„Tenhle debil v tom autě bude zas večer ve zprávách, a po něm hned jak v Číně pracují lidi jako otroci.“
„Co do toho pleteš Čínu?“
„Tos neslyšel? Tina se doma musela dívat na půlhodinové video o podmínkách práce v Číně, než jí máma dovolila koupit nová sluchátka Made in China. Za každý dolar, který potřebovala, jedna minuta videa.“
„To ještě jde. Sáře sebrala mamka řidičák po rodinném prozkoumání její trasy do školy. Dvakrát překročila rychlost o pět mil za hodinu. Copak oni neví, že tam každý jezdí o deset víc? Když se couráš s pětkou navíc, tak blokuješ cestu až k dálnici.“
Představil jsem si synův pokoj bez dveří, zobrazení satelitní mapy s jeho pohybem na mém displeji 24 hodin denně, policejní radar v jeho kapse, či společensko-politické školení před nákupem spotřební elektroniky. Kroutil jsem hlavou, převracel očima. Myslel jsem si totéž, co oni, použil bych i jadrnější slova.
Nikdo z aktérů povídání není problémový. Fandím jim na palubovce i v životě. Popsané úzkostlivé jednání rodičů není reakcí na jejich vlastní situaci nebo problém. Vnímají svá divná opatření jako prevenci potenciálních průšvihů, z nichž mnohé se staly na druhém konci země nebo světa a oni se o nich dozvěděli z médií.
Snaží se nepřipustit jakoukoli byť malou chybu a doufají, že se nestane jedna velká chyba. Snad ta ostře sledovaná dítka neztratí schopnost postarat se o sebe, snad nebudou v příštích parlamentech hlasovat pro kamery na každém rohu a monitorování lidí v rámci vize jakési kolektivní bezpečnosti.
Převzato z blogu Stryczek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.