28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Povykují Romové pro nic?

9.6.2012

Pan Varvařovský označuje Břeclavskou kauzu za mnoho povyku pro nic a za zbytečnou eskalaci napětí mezi většinovým obyvatelstvem a Romy. Případ břeclavského chlapce, který si vymyslel napadení Romy, je ovšem mediálně tak zajímavý, za jak závažný jej považuje romské etnikum, případně média.

Romové však, jak bývá jejich zvykem, dokáží těžit ze všeho, co skýtá jejich okolí. Proč by tedy netěžili nyní a nepožadovali další peníze z fondů na svoji obranu, ochranu a na další místa pro tolik potřebné romské aktivisty? Je snad možné, že by pan Varvařovský rád přibrzdil tyto romské chutě?

Nebo snad pan Varvařovský uklidňuje veřejnost, aby na Romy neútočila? Útočila snad veřejnost na Romy kvůli údajně zbitému Petrovi? Na které konkrétně, když nebyl označen žádný konkrétní viník? Maminka Petra se nakonec za chování svého syna i za chování svoje omluvila všem Romům řečí dlouhou, mluvila smutně a upřímně, dokonce velkou část viny vztáhla na sebe, aniž by musela.

Tím zároveň oslovila i veřejnost a vysvětlila všem, že Romové za Petrova zranění nemohou. Toto uklidnění bylo jistě na místě, zvážíme-li, že každou chvíli média přinesou zprávu o kriminálním činu člověka, který se později, někdy hned na kamerovém záznamu, jeví jako Rom.

Například v jednom z posledních případů z Ústí nad Labem Rom vyčkal, až stánkaři svoje stánky opustí, na prázdném náměstíčku pod kamerami městské policie obhlédl situaci a přeštípal konce kabelů, dlouhé metry kabelu pak nerušeně sroloval, sbalil si ho a odnesl pravděpodobně do sběru. Takové činnosti říkají Romové sběr nepotřebného kovového odpadu a provozují ji, protože se cítí být beztrestní a nepostižitelní. Nebojí se o své zdraví ani životy.

To ale nekoresponduje s opakovaným udáním romských matek i otců, že se bojí své děti posílat do města, na ulici, za barák, do školy. Samozřejmě neřešíme případ, kdy konkrétní Rom se bojí jít na nákup, ale nebojí se ukrást kabel. Diskutujeme jen situaci, kdy nějaký Rom se údajně bojí vykročit na chodník, kdežto jiný Rom se nebojí krást kabel pod dozorem kamer městské policie.

Takhle by se nechoval někdo, kdo se bojí vyjít na ulici, nebo se bojí zákona, případně se bojí trestu za krádež či lhaní. Nebojí se, neboť ví, že jeho komunita ho nevydá, naopak mu kdokoliv z ní odpřisáhne alibi.

Jestliže za nově vzniklé situace romští aktivisté volají po zákonu na potírání křivého svědectví, člověka nutně musí napadnout, že zřejmě Romové nemají tušení, že křivě svědčí poskytnutím falešného alibi. Vždyť na tomto zákonu by si zlámali krky především tito poskytovatelé falešných alibi.

Najde se vůbec nějaký význam Břeclavské kauzy, když ji pan Varvařovský označil jako nevýznamnou a nazval ji povykem pro nic? Význam Břeclavské kauzy jednoznačně tkví v tom, že takzvaní neromští občané náhle pociťují, že začínají považovat cikánský teror proti nim a kriminální činnost Romů za neúnosnou a přesahující veškeré meze, a spontánně si svoje pocity sdělují.

Svůj názor neváhají vyjádřit pochody a srocováním se v ulicích, psaním blogů a diskuzních příspěvků a podporou blogerů i diskutérů. Lidé si už nemíní nechat kálet na hlavy a ptají se, jak si někdo smí dovolit pomlouvat Českou republiku a její společnost v Kanadě a pak se vracet znovu brát automaticky a beze studu hmotnou podporu od této pomluvené a pohaněné společnosti.

Tuto změnu ve veřejném mínění možná Romové cítí, a tak již předem povykují. Nejde tedy o povyk pro nic. Romové vědí, že jejich účet už opravdu přetéká, že jim to majorita i ostatní minority jsou ochotny spočítat a patřičným způsobem vrátit. Ve vzduchu visí otázka jak, jakým způsobem. Vyjádření, že Romové křičí strachy, by bylo spíše úsměvné.

Evropa tradičně není nakloněna řešení sporů ve stylu oko za oko, zub za zub. V případě sporu české společnosti s romským etnikem evidentně selhaly všechny pokusy, z nichž ani žádný ve stylu oko za oko, zub za zub nebyl. Romové požívají takový status, že jejich bezpečnost je chráněna přednostně před bezpečností příslušníků majority či ostatních minorit. Tresty za útok neromů na Romy bývají na horní hranici trestní sazby a tak zvaně příkladné.

O vlastní bezpečnost se v ČR Romové nemusejí bát. Před možnými útoky extrémistů je vždy chrání PČR. Na příklad poslední významnější akci rozpoutala asi desítka extremistů v Havířově tím, že extrémisté v pátek (1.5.2012) vkročili do romského rajonu v Havířově-Šumbarku a rozpoutali tam bitvu asi 60 Romů proti asi 20 extremistům.

PČR situaci zvládla s konečným skóre tři lehká zranění. Provokující extrémisté věděli dobře, do čeho jdou. Všichni, kteří nechtějí přijít k úhoně, se totiž tomuto území, zabranému romskými gangy, vyhýbají.

Problém však nastává při výpravách za povalujícím se šrotem a uskladněným materiálem, který se majitel rozhodne před možným ukradením chránit. Jak by se chovali Romové, odhodlaní páchat trestnou činnost, kdyby narazili na policisty, to je otázka, kterou několik zraněných policistů může zodpovědět tak, jak by zdravá společnost neočekávala.

Proč jsou tak početné tyhle nepřátelské výpady Romů na policisty i na civilisty v ulicích, spíše neorganizované, a ty organizované romskými aktivisty a redaktory v médiích? Nenávidí majoritu a ostatní minority a škodí jim programově?

Jak si tedy stojí český Rom v české společnosti? Co o tom říkají statistiky? Podle posledních statistických zpráv proti jiným zemím právě v ČR požívají Romové nejpřátelštější prostředí a nevyšší ekonomickou podporu. Nakonec to vědí i samotní Romové. Jinak by totiž odcestovali tam, kde to bude pro ně lepší, na příklad by se nevraceli z vytoužené Kanady, když už se tam za drahé letenky dostali.

Ve srovnání s jinými zeměmi EU mají u nás Romové jedny z nejlepších životních podmínek, podmínek v přístupu ke vzdělání i v možnostech sehnat si práci. A mnozí těchto příležitostí dokázali využít. Statistika uvádí, že třicet procent z nich má středoškolské vzdělání.

Zdůvodnění tyto údaje nevyžaduje Einsteinův mozek. Romští aktivisté přece poradili Romům neuvádět romskou národnost, a tak se stalo, že většina těch prostějších to udělala. Tím statistiku o široké vzdělanosti Romů a silné zaměstnanosti Romů úspěšně podpořila. Kvůli takovým údajům, podloženým statistickými zjištěními, vycházejícími z údajů uvedených samotnými občany, může být pro prchající Romy na kanadských přistěhovaleckých úřadech ztíženo nalezení takového úředníka, ochotného uvěřit vyprávění o českém rasizmu, namířeném proti Romům.

Hlady Romové v ČR netrpí, o tom svědčí u mnohých nepřehlédnutelná nadváha. Nemohou se tedy vymlouvat na to, že do ulic je žene bída a hlad a hledají jen kus žvance, nutného k přežití do druhého dne. Pachatelé kriminálních činů mnohdy přebývají v domech a bytech, ve kterých se pohybuje dost lidí na to, aby snad někoho mezi sebou nechali trpět hlady. Díky sociálním dávkám a příplatkům na bydlení jsou zajištěni státem před chudobou. Proč tedy okrádají občany, či sbírají koleje, kabely, traverzy a spousty jiného materiálu, který evidentně někomu patří, někomu, kdo u něj nestojí s pistolí v ruce?

Romské děti zřejmě vyrůstají na jiných pohádkách než děti ostatních minorit a majority, a tak nejspíše neznají pohádku o hrůzách v peci, které se chystaly na dvě nerozvážné a poněkud hladové v lese ztracené děti, které si neuváženě a drze naloupaly cizího perníčku. Proto asi Romům nepřipadne nijak amorální nabrat si z nestřeženého cizího majetku, respektive z majetku toho, kdo si ho neumí ubránit silou.

Občané majority umějí ctít nejen fyzickou sílu, ale i sílu slova, zejména pak slov "nesmět", případně "muset". Rovněž síla slova, proneseného na omluvu, působí na členy ostatních minorit i členy majority. Jak je to možné, že české maminky chápou pocity ukrajinské maminky a čeští tátové s porozuměním vzpomínají na své vlastní lumpárny, páchané ve věku patnácti let? Jak proti tomu kontrastují výhrůžky ze strany Romů a sliby tvrdé odvety, kterou chtějí páchat podle slov jejich mluvčích všichni, aniž kdokoliv z nich byl obětí křivé výpovědi o incidentu.

Pokud Romové věří, že jejich odezva na omluvu v Břeclavské kauze je cesta k porozumění si s majoritou, nevěří v nic, co by bylo možné. Pravděpodobná odpověď asi je ta, že se jinak chovat nechtějí a neumějí. Proto ani takovou příležitost, jakou Břeclavskou kauzou dostali, nepostaví Cikány či Romy do lepšího světla v očích ostatní společnosti. A že tahle Břeclavská mohla - jen by se museli zachovat jinak, než se zachovali. Dosvědčili však, že jinak se chovat nebudou, nemají zájem, oni raději každou příležitost využijí k povyku a vyhrůžkám.

Není tohle jejich chování nakonec jejich začarovaný kruh? Ze začarovaného kruhu se ale nevychází jinak, než změnou chování. Ti, co nedokáží na sobě zapracovat a vymknout se z nějakého nepříznivého postavení, ti se vymlouvají právě na začarovaný kruh.

Nejhorší ovšem je, pokud kolem toho nadělají mnoho povyku, a to povyku pro nic. Humbuk kolem Břeclavské kauzy je takovým povykem pro nic, jak řekl pan Varvařovský. A je to promarněná příležitost vylepšit svůj mediální obraz, jak Romům nikdo, žádný jejich dobře placený aktivista neporadil. Ale co že jen neporadil – aktivisté se právě měli o vylepšení mediálního obrazu starat. Namísto toho se postarali o pravý opak a hlavně o to, aby mohli volat po dalších fondech na nová místa pro nové aktivisty a vůdce romských hnutí.

Naše společnost by měla stejným způsobem podporovat různá hnutí, ale jen ta, která působí v zájmu celé společnosti, proto na příklad nepodporuje extrémistická hnutí a aktivisty, volající po pomstě. Naše společnost by se ale ani neměla dát vydírat a přistupovat na výpalné, čili pod záminkou, když nezaplatíme funkce, zaútočí dav. Zaplatit funkce totiž evidentně znamená, že zaútočí lépe organizovaný dav.

Z tohoto pohledu to vypadá, že se pan Varvařovský ve svém úsudku mýlí - že totiž z pozice Romů se nejedná o mnoho povyku pro nic, ale o mnoho povyku pro to, aby demonstrovali svoji sílu a chuť sekat mačetami neromské hlavy na potkání, přičemž jako vhodnou záminku pro tentokrát volí neadresnou pomluvu.

Závěrem je třeba neopomenout fakt, že na tomto romském runu se zdaleka nepodílejí všichni Romové – jen ti, které je slyšet a vidět na první pohled. Ti, kteří žijí péčí o děti, domácnost, prací, posedávají v parku, nebo i chodí do práce a žijí běžným každodenním životem, ti paroubkovsky obyčejní, nevěnují Břeclavské kauze pozornost a chovají se stále stejně.

Podle všeho Břeclavskou kauzu využívají ve svůj prospěch romští aktivisté, a to tak, že povolávají Romy do boje a chystají se postavit do čela masy a zaujmout dobře placenou funkci. Až jimi vyhecovaní Romové něco vyvedou, odpykají si trest oni. Romští aktivisté budou zase řečnit a hlásat řeči o rasizmu, ale jednak jim ani jejich rodinám nepomohou, jednak sami za štvaní Romů do pofiderních odvetných akcí nebudou postiženi, a ještě na tom vydělají.

Co se týká volání po vzdělání Romů v ČR, ozývá se z Evropské unie. Je to ale volání zoufalce, který nezná údaje o vzdělanosti Romů, které poskytuje statistika podle posledního sčítání lidu, žijícího trvale na území ČR, a také zřejmě nezná malý kousek České ústavy, ve kterém se praví, že občan ČR má právo na bezplatné vzdělání, čímž je myšleno vzdělání ve státních základních a středních školách – opravdu stačí tam přijít a setrvat, samozřejmě při respektování školního řádu.

Proč Romové povykují, že jim chybí práce, vzdělání, pohoda a klid na výchovu dětí, to by mohl pochopit jen ten, kdo by pochopil, co si Romové představují pod pojmy, práce, vzdělání, výchova dětí, pohoda, klid a bezpečí. Než si vzájemně vysvětlíme obsah těchto pojmů, mělo by platit, že se bude měřit stejným metrem všem, bez rozdílu pohlaví, rasy a přesvědčení nejen v přístupu ke vzdělání a práci, ale i v přístupu k vynucování si nočního klidu a pohody v občanském soužití.

Kdo nechce žít se spoluobčany bezproblémově a respektovat pravidla občanského soužití v lokalitě běžná, měl by být vystěhován mimo lokalitu a měl by být vykázán stejně, jako jsou vykázáni stalkeři a násilníci od svých rodin, příbuzných a potenciálních obětí. Kam ale s nimi? To tedy je opravdu otázka.

Ale je to otázka praktická, taková, kterou je třeba skutečně řešit. Nikoli zastírat ji otázkami, jak na inkluzi nezačlenitelných občanů, jak podstrojovat Romům a dalším nezačlenitelným jedincům, kteří se živí kriminální činností a společnosti škodí a parazitují na ní, jak je přesvědčovat, aby nekradli, aby posílali děti do škol atp.

Otázka skutečně zní, jak od zdravé společnosti oddělit tu nezdravou, aby se lépe žilo. Odpověď je taková, že je třeba vymáhat právo padni komu padni, neprotežovat, nedotovat aktivisty a nepodporovat jejich živnou půdu, to znamená rozbroje mezi národnostními menšinami. Zamezit extrémnímu chování, ať je projevem té či oné strany, a nehledat stále odpověď na otázku, zda slepice či vejce bylo dřív, respektive, kdo s čím začal dříve.

Nepodporovat, to znamená použít na všechny stejný metr a neodlišovat původ, etnikum, rasu, barvu kůže, věk, vyznání, nehledat původ v národních zvycích a po generace děděném způsobu života, a už vůbec ne se odvolávat na dědictví hudebního a uměleckého talentu, či podobné atributy, pro soužití se spoluobčany podružné a nevýznamné.

Kritikům z Evropské unie je třeba přiblížit výsledky statistik o vzdělání Romů, jaké vyšly ze sčítání lidu v roce 2010. Zároveň potrestat účelové zkreslování stavu věci romskými aktivisty podle příslušných paragrafů pro všechny platného trestního řádu. Rovněž i vycestování do zahraničí za účelem získání výhod výměnou za pomluvení ČR a očernění republiky i její společnosti nařčením z rasismu, které se neprokáže být postaveno na skutečných procesech a událostech, by mělo být posuzováno podle trestního práva. Zatím platí, že není žalobce – není soudce. A to je chyba. To se to pak povykuje pro nic, když nepřijde patřičná odezva.

Ale je docela dost dobře možné, že nejde o povyk pro nic, ale o lobby za průtok peněz do fondů na řešení takzvané romské otázky, čím nesmyslněji položené, a tudíž neřešitelné, tím lepší a finančně náročnější.

Žádný z Romů, které běžně potkávám, v návaznosti na všechny tyhle známé a horké kauzy, které jsem vzpomněla v textu výše, nepovykoval o nic více či méně, nezměnil své chování tak, že by to bylo znatelné, nebál se mne, ani nikoho kolem jdoucího. Ale romští aktivisté zvýšili aktivitu neskutečně neadekvátně a namířili ji směrem, o němž lze říci jediné: nic nevyřešit, hrany nebrousit, netupit, naopak vše vyostřit a žádat pozice a peníze, pozice a peníze, pozice a peníze.

Do toho pak paní Samková vstupuje se svojí aktivitou zviditelňování své osoby za každou cenu a při každé příležitosti – paní Samková se fotí ve svetřících a hraje si na modelku, paní Samková věští, paní Samková obhajuje pana doktora Ratha.

Nejde tedy o mnoho povyku pro nic, jak tvrdil pan Varvařovský, ale o mnoho povyku pro mnoho dotací na zbytečnou práci romských aktivistů. Škoda těchto peněz.

Převzato z JanaSimonova.blog.respekt.ihned.cz se souhlasem autorky (její další blog: Simonova.blog.cz)