Porušení lékařského tajemství a Hippokratova přísaha

V souvislosti s pravděpodobnou sebevraždou pilota Lubitze se mluví o povinnostech, které lékař má ve vztahu k lékařskému tajemství. Je třeba si uvědomit, že dodržování lékařského tajemství má v medicíně starodávné kořeny, že se o něm píše již v Hippokratově přísaze (volně): „... cokoli uvidím a uslyším v domě pacienta, budu zachovávat jako tajemství.“ Samozřejmě, že dodržování tohoto pravidla není dáno pouze tím, že je to někde napsáno, má to své racionální důvody:

1. Existuje oprávněný důvod se domnívat, že kdyby pacient neměl k lékaři důvěru, že informace o jeho zdravotním stavu nebude šířit dál, zřejmě by se mu nesvěřoval, a lékař by tak neměl informace, které k léčbě potřebuje.

1. Představme si tuto situaci – slíbím svému příteli, že o jeho problému nikomu neřeknu, ale pak to budu šířit dál. To se přeci nedělá, ani mezi běžnými lidmi, kde třeba o nic významného nejde. Sliby – ať již explicitní nebo implicitně předpokládané se mají plnit

Ale všichni se shodnou v tom, že koncept lékařského tajemství není tím, co se musí vždy a za všech okolností dodržovat a co je tím vrcholným etickým požadavkem, který se nesmí nikdy porušit. Lékař není při odběru anamnézy v postavení kněze, který zpovídá pod zákazem prozrazení zpovědního tajemství. Existují situace, kdy má lékař nahlašovací povinnost – například dozví-li se o týrání, nebo zneužívání nezletilé osoby a podobně. Je tedy zřejmé, že lékařské tajemství není nějaké dogma, které se za všech okolností musí dodržet, je to pouze opatření k navození důvěry mezi lékařem a pacientem.

Pokud tedy jde o pacienta – ať řidiče veřejného dopravního prostředku nebo dokonce pilota -, nemůže lékař pod záminkou lékařského tajemství zatajovat jeho stav. To je tedy zřejmě ale také důvod, proč dotyčný své problémy tají, nesvěřuje se s nimi a neléčí se. Ačkoli je deprese velmi častá a svazující, nebývá velký problém ji před lékařem utajit. Teprve v okamžiku, kdy naplno propukne, jsou její projevy nepřehlédnutelné. A lze spáchat sebevraždu i před tím, než se plně klinicky manifestuje. Konec konců, je také deprese velice častá a snad není člověka, který by alespoň jednou v životě neměl určité depresivní nebo úzkostné příznaky.

Je tedy na pováženou uvažovat tak, aby se všichni ti, u nichž se projevily někdy příznak deprese, byli jednou provždy zaškatulkováni jako potenciálně nebezpečné osoby. Někteří z nich asi budou. Ale předpokládat a vědět je rozdíl.