SPOLEČNOST: Povídka kratičká, zato ještě bez konce
„Ne, tak teď už toho mám teda akorát dost!“ bouchl takhle začátkem září 1938 pěstí do stolu jeden chlápek se srandovním knírkem pod nosem. „Ta prťavá zemička ty svý betonový pevnosti hned za mýma hranicema zkrátka stavět nepřestane a nepřestane! Že prý na obranu, když každý, kdo má všech pět pohromadě musí jasně viděť, že jim jde jen a jen o to, aby mohli beztrestně zabrat naše území a naše suroviny a o nic jinýho! Vždyť jen roztáčejí další kolo zbrojení, když si teď musím pořizovat větší kanóny! Kdyby aspoň o tom v těch Sudetech, mezi lidma, kterejch se to nejvíc týká, referendum vypsali, ale to je ani nenapadne. A to si říkaj demokrati! A ještě ke všemu to dělaj mně, kterej celý život jen o světový mír usiloval. Tak to teda ne, prostě konečně už musej dostat pořádnou lekci!“. A taky ji dostali.
A co myslíte, poučili se v tý zemičce z toho? Inu poučili, poučili… Jenomže každý jaksi tak nějak po svém. Někteří teď zase jakýsi radárek, prý na obranu, vymysleli. Marně jim hodný soused, pro změnu z druhý strany, po dobrém domlouvá: „Holoubkové milí, jen penízky nadarmo vyhazujete, k ničemu dobrému vám to neposlouží, ochránit vás to před náma nemůže, ale pro jistotu na vás raketky naše namíříme!“ Ti snad jako by byli hluší. Zato ostatní mu asi rozumí až moc dobře: „Kurvahoši, hlavně neprovokovat, n e p r o v o k o v a t!“ hlasitě kdákají jedni, „plechový šrot nám na hlavu padat bude,“ bědují druzí, „na houby do lesíka nebudeme moci chodit,“ hořekují třetí. A jaký konec to vezme tentokrát…?
24. srpna 2007
