Od plných hrnců egyptských k ještě plnějším hrncům bruselským
Přistála mi v mé e-poštovní schránce výzva (ve zkrácené verzi):
"Hledáme spolupracovníky – dobrovolníky
Naše občanské sdružení… Chybí nám odborníci na vyhledávání grantových výzev, psaní projektů, PR, oslovování sponzorů, organizaci akcí… .
Pokud jste milovníci Střední Asie, a měli byste chuť se do naší činnosti zapojit, kontaktujte prosím…" uvedeno jméno, telefon a e-adresa.
V té výzvě úplně chybí pouhá zmínka, čím se občanské sdružení zabývá. Jen, že je nás málo, a proto nám pomozte hledat peníze.
Protože výzva byla přeposlána z adresy třicátníka, jehož kamarád je tím žadatelem o uvedenou spolupráci, předpokládám, že také on je ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety, vyrůstal již v jiných podmínkách, než byl reálný socialismus, a mohl by mít představu o tom, že hodnoty musí někdo nejprve vytvořit, aby je bylo možno následně přerozdělit, například formou grantů, sponzoringem či sbírkami.
Často se nejen na stránkách Neviditelného psa opakuje iluze, že se naše společnost z padesátileté zvrhlé ekonomické reality vyléčí jaksi automaticky tím, že nové generace, již nezatížené starými pořádky, se přirozeně vrátí ke zdravému rozumu. Asi jako ti bájní Izraelité, kteří po útěku z Egypta čtyřicet let putovali po poušti, až se z nich zase stali svobodní a hrdí lidé, kteří na otroctví svých otců vzpomínali s despektem. A bylo jim výstrahou pro budoucno.
My ale na poušti nejsme. Pokud si někdo představuje, že máme z těch čtyřiceti již 24 let za sebou a současné hospodářské potíže logicky provázejí i ten 25. rok, pak se hluboce mýlí.
Právě generace odborníků s praxí nezatíženou předlistopadovým socialismem, vysokoškolsky vzdělaných, by měla být ta skupina obyvatelstva, která jako nastupující elita společnost vyvede nejen z ekonomického, ale zejména společenského marastu, který si naši předkové způsobili dobrovolným vstupem do "egyptského otroctví". Nástupu socialismu z Německa ani z Ruska se nebránili. Své morální elity židovské, německé i české bez odporu vydali cizím mocnostem. Od dětství jsem pak slýchal, jak nám ten osud a sousedé nepřejí a ubližují.
Kdysi jsem se otázal jedné neziskové organizace, kde vzala mou adresu, na kterou poslala žádost o sponzorský dar. Bezelstně mi vyčetli, že si mou adresu koupili od jiné neziskové organizace (má to samozřejmě odborný anglicky znějící název) a já nyní nehodlám jimi investované prostředky vrátit svým sponzorským darem.
Utrácením hodnot vytvořených někým jiným, ať už tomu říkáme dotace, granty, sponzoring nebo jinak honosně, se u nás zabývá neuvěřitelné množství lidí. Mimo uvedené "dobrovolníky" také několik (desítek) tisíc státních a komunálních zaměstnanců, kteří na plný či částečný úvazek projektují, hodnotí, realizují, čerpají, kontrolují a zejména provádějí evaluaci všeho, co souvisí s čerpáním evropských fondů.
Rokem 1990 jsme neodešli z egyptského otroctví. Vyměnili jsme pouze hloupé otrokáře z východu za sofistikovanější otrokáře ze západu. Sedíme dál u plných hrnců, tentokrát bruselských. Ten, kdo ukáže na našeho souseda, podívej, on má hrnec plnější, získává body.
Dávno zanikla říše faraonů, dávno zanikla biblická království. Žijeme v demokratické společnosti. Máme možnost si svého Mojžíše zvolit. Většina tuzemců ale demokraticky zvolila faraona. Nejen přímou volbou hlavy státu, ale i v parlamentních volbách. Střední generace si s tou starší, odcházející, nemá co vyčítat.
A ta nejmladší? Dokud bude tleskat bruselským (pardon, egyptským) plným hrncům dotací a grantů, bude jediným světlem na konci tunelu právo šária, které tu upadající evropskou civilizaci ještě za jejich života reálně nahradí.