Cestou k nápravě nepřirozeného stavu věcí by mohlo být zrušení lustračního zákona

Režisérka Libuše Rudinská natočila dokument Pavel Wonka se zavazuje . Film vybudil velkou diskusi, která je možná na celé té události tím nejzajímavějším.

Několik podstatných otázek o předlistopadové minulosti nebylo doposud adekvátně reflektováno. Někdy mohla sehrát svou roli ostýchavost, jindy snad autocenzura, vyloučit nelze ale ani určitý strach.

Petr Kamberský (Destrukce , LN 15 .11.) šel k jádru věci, když napsal: „Čtvrt století po převratu bychom mohli být schopni pohlédnout pravdě do tváře. Mohli bychom být schopni přiznat, že hrdinové nebyli bez kazu, bázně ani hany, ani že lumpové nebyli ztělesnění zla. ... Jenže pohlédnout pravdě do tváře neznamená relativizovat všechno.“

Otázky padly a byla by škoda, kdybychom se spokojili se stupidními odpověďmi. Protože tázat se znamená být. A urážlivé tázání dehonestuje pouze tazatele.

Především tedy jde o prolomení mediální „nedotknutelnosti“ určitých osob a souvisejících dějů – pochopitelně, vždyť již dávno existuje opora i v mnoha soudních rozhodnutích, že osoby veřejně činné a známé toho musí trochu více strpět.

Život nejsou jenom archivy

Pozitivním důsledkem celé bouřlivé kauzy je zásadní zpochybnění dosud prosazovaných „badatelsko-lustračních“ postupů, rekonstruujících minulost z některých dochovaných archivních materiálů. Často bez zkušeností a leckdy nedbale interpretovaných.

Logicky potom hovoří Petr Zídek ( O jednom selhání historiků , LN 26. 11.) o „selhání historiků soudobých dějin“. V případě Milana Kundery jim k vážnému nařčení stačilo horoucím přesvědčením nahradit to, co jim důkazně chybělo. V případě Pavla Wonky jsou však existující grafologicky ověřený vlastnoruční závazek spolupráce a dvě stvrzenky o převzetí finanční odměny brány s velkou skepsí, s poukazem na nejasný kontext. Zlatá slova, záblesk profesionality – nebo jen dvojí měřítko?

Stát si podle Zídka platí „stovky historiků“, aniž by kdo z nich napsal životopis Pavla Wonky. A to jedna instituce (ÚSTR) je k takovýmto studiím přímo předurčena. Nutno říci, že podobnou černou dírou je zkoumání o jiné velezajímavé předlistopadové instituci, Socialistickém svazu mládeže, který sehrál v listopadu 1989 téměř ústřední roli.

Historik Igor Lukeš odvážnou paralelou srovnává Wonku s třemi revolucionáři, kteří, byvše přesvědčeni o svém poslání, stali se aktéry „zpravodajských her“. Hrabě Mirabeau koncem 18. století, pop Georgij Gapon počátkem a elektrikář Lech Wałęsa koncem 20. století. K jejich osudům je málokdo lhostejný, jde však většinou o nekritické postoje, ať kladné, či záporné. Lukeš vyslovuje jisté lehce provokativní pochopení: „V českých dějinách je tak zoufale málo hrdinů, že s každým náznakem statečnosti je třeba zacházet uctivě a opatrně jako s relikvií.“ Tím se ale dostáváme k obhajobě prospěšnosti mýtů (Leo Strauss). To si však může dovolit impérium, protože i když se za čas zákonitě zesměšní, přesto zůstává impériem, bohužel. U malého národa tomu je jinak. T. G. Masaryk pochopil, že užitečnější – a mnohem důstojnější – je spíše drsně dloubnout do těch mýtů. Opravdu kované vlastnosti totiž přestojí i neuctivé a neopatrné zacházení. Ty ostatní nechť zajdou.

Absurdní situace

Naštěstí tato absurdní situace začíná stále více lidem docházet a vadit. Škoda jen, že to muselo dojít až k Wonkovi! A že se ti, kteří chodí oběma nohama po zemi (Hana Jüptnerová za všechny), museli začít obávat, aby se ten obyčejný hrdina a hříšník nezřítil ze zbytečně vysokého piedestalu, na který ho povysazují zejména ti, kteří se tak snaží zamaskovat vlastní malost, až ubohost.

A tak nyní čeká badatele a historiky – a nakonec, doufejme, i legislativce – přelomový úkol. Po čtvrt století by totiž mělo být jasné, že je passé toto administrativní a plošné hodnocení minulosti, z něhož vyplývají i pracovněprávní, společenské a další život leckdy vážně poznamenávající důsledky.

Realitu nelze plně rekonstruovat z archiválií, nota bene tak specifických jako zpravodajských. Ty totiž, na rozdíl od policejních vyšetřovacích, nikdy neměly spatřit světlo světa a sloužit jako forenzní dokumenty. Zpravodajské komunity mají leccos společného, co lze do jisté míry zobecnit. Například to, že svět podle zpravodajských služeb podoben jest cibuli a jen málo zasvěcených ví, která vrstva je ta poslední. Proto nelze generalizovat Lukešovu tezi, že „tajná služba, která falšuje vlastní archivy, nemůže přežít“.

Víc škody než užitku

Lustrace měly původně sloužit k očistě společnosti od „starých kádrů“. Soudím, že větší úspěch v tomto směru za ono čtvrtstoletí zaznamenala kmotřička smrt. Lustrace nadělaly víc škody než užitku.

Znovu je třeba se vrátit k „denacifikaci“, kterou se oháněli „otcové lustrací“. Nikoliv jako k demagogickému heslu, ale jako k procesu. Zpočátku měl též plošný charakter. Jen v západní zóně Německa byl rychle civilizován, avšak pojednávání jednotlivých osudů – s následnou možností soudního odvolání – beznadějně zahltilo státní aparát i soudy. V obou částech Německa tak denacifikace skončila neúspěchem. Zásadní roli pro budoucnost, jak se však ukázalo později, sehrál zvolený způsob. A ten náš, plošně lustrační, je tím způsobem „východním“, který negativně poznamenal východní část Německa.

Poučení z případu Wonka by tak mělo přispět ke zrušení lustračního zákona a ke změně badatelského paradigmatu. Pak by se po dvaceti pěti letech lustračního temna (jaký paradox!) mohlo nad lidmi konečně rozzářit slunko, které by jim vykouzlilo na tvářích úsměv, přinášející do srdcí trochu velkorysosti, nadhledu, vyrovnanosti, odpuštění a radosti z budoucnosti. Vždyť takzvaná denacifikace v poválečném Německu skončila zhruba po osmi letech! Ta naše „blbá nálada“ nepochybně s tímto nepřirozeným stavem věcí souvisí.

A celá ta Wonkova anabáze by se mohla slavně uzavřít tím, že přispěla ke konci občanské studené války.

LN, 2.12.2014

Autor je signatář Charty 77