O velké světové hospodářské krizi z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století se v českých zemích učily celé generace, aniž tušily, protože ani nemohly tušit, co se to tenkrát v černý čtvrtek vlastně spustilo za lavinu. Volný trh zde desítky let neexistoval, termín akcie zde byl stejně vzdáleným pojmem jako třeba vesmírná mlhovina nebo černá díra. Nyní, aniž tu současnou a tehdejší krizi chci srovnávat, neboť jejich ničivost je zatím velmi různá, dostávají ony české generace planě poučených byvších žáků a studentů dodatečnou lekci. Teď už si umějí daleko lépe představit, co se to před devětasedmdesáti lety v New Yorku dělo a co se i do masarykovského Československa přelilo.

A ještě jedna historicko-politická lekce. Nynější krize je i krizí důvěry jednoho ze stěžejních principů tržního prostředí. Důvěra – přeneseně i doslova – něco stojí. Její stávající podrývání bude mít dvojí účinek: devastující, neboť důvěra se neobnovuje snadno a spousta lidí už nadobro bude žít s novým, teď právě nabývaným pocitem nejistoty; ale bude mít i účinek oživující, poněvadž více propojí důvěru s „podezíravou“ kritičností a analytičností. Pokud tomu dobře rozumím, tak stávající sešup těsně souvisí mimo jiné s tím, že bankovní trh přespříliš spoléhal na sofistikované produkty, které otevíraly cestu k úvěrům, ale už nemohly zaručit reálnou sílu, která by úvěry dokázala sytit a likvidovat splácením. Což je zajímavý paradox: svět, jenž má stále silnější hmotné požadavky, se důvěřivě oddává do rukou matematických modelů, které – nepodloženy reálnou kupní silou – dostávají neúnosně abstraktní charakter, a tím také nutně mají dříve či později výbušný potenciál. Tudíž je nynější krize i šancí spojovat bankovní matematické nástroje lépe „se zemí“, účinněji je kotvit v sociální a ekonomické realitě mas, které jsou do úvěrových sítí vábeny.

I když: jestli tady přání není otcem myšlenky. Před pouhými osmi lety splaskla takzvaná internetová bublina, která se zrodila kvůli zničující kombinaci vzdušných zámků a báječně tučných výdělků internetových guru. A krátce poté, v roce 2001, vyplula na světlo kauza Enron, tedy energetické firmy, kterou časopis Fortune opakovaně vyhlašoval „nejinovativnější společností“ v USA, ale jejíž účetnictví se ukázalo být čirou fikcí, další smrtonosnou bublinou. A na to můžeme volně navázat letošní bankovní krizí, neboť ve všech těch případech se nakonec vlády a občané potýkají s následky programově vyvolávaného zdání a přesvědčení, že se to „nějak zařídí“.

Teď trochu veseleji a konkrétněji. Zavzpomínáme. Obdržel jsem od jednoho kolegy kopii rozhodnutí Rady Městského národního výboru v Poděbradech z 10. října 1966, které zakazovalo „vstup vlasatcům (máničkám) 1) do všech restaurací, vináren a kaváren II. třídy, 2) do všech ubytoven a hotelů ve městě, 3) do všech objektů čs. státních lázní v Poděbradech, 4) do prostor náměstí Míru a parku Julia Fučíka, 5) do divadla, kina, knihovny a ostatních kulturních zařízení ve městě“. Kromě toho pořadatelé kulturních a osvětových pořadů nesměli zvát máničky coby účinkující. „Občané, lázeňští hosté a cizinci poukazují s odporem na tento úchylný zjev, který nese s sebou nebezpečí šíření některých nemocí a rušení veřejného pořádku. Za ‚máničky‘ – vlasatce – jsou považovány osoby s enormně dlouhými vlasy, neupraveným zevnějškem, jejichž chování je nevhodné a vulgární. Přitom nemusí splňovat všechny uvedené znaky současně,“ stojí v odůvodnění onoho rozhodnutí.

Tak co, byla šedesátá léta zlatá? Asi jak kde a jak v čem.

MfD, 4.10.2008