Prvním je, že korupce ve skutečnosti vůbec nikoho nezajímá. Všechny zúčastněné politické strany, za zdatného sekundování opozice, se soustředily na maximální vytlučení politického kapitálu a předvádění líbivých voličských cvičení místo toho, aby s korupcí vážně něco dělaly. Podstatou boje proti korupci totiž není její odhalování, ale předcházení jí. Je to stejné jako s obyčejnou rýmou. Pokud se otužujete, žijete zdravě, rýmu nedostanete a nemusíte se léčit.

Nejúčinnějším bojem proti korupci je likvidace korupčního prostředí. Toho však nedosáhneme pokusy o zveřejňování majetkových poměrů politiků, politických stran, zprůhlednění veřejných zakázek a jinými postupy směřujícími k dnes tak módní transparentnosti. Mnoho z těchto nástrojů jistě má vedlejší podpůrné a smysluplné účinky, nikdy však nemíří k podstatě problému. Podstatou je přerozdělování veřejných prostředků v rámci „veřejného blaha“ státními úřady. Čím méně veřejných zakázek bude, tím méně bude korupce. (Záměrně zde hovořím o korupci z veřejných zakázek - korupce na úřadech při vyřizování žádostí, stížností, podání a povolení je jiná věc.) Vytvoření systému, který nebude znamenat, že se budou rozdávat finanční prostředky, respektive omezení rozdávání finančních prostředků na minimum, je skutečně účinným modelem boje proti korupci.

Zajímavá je i role pana Michálka, který celou věc odhalil. I když je v médiích líčen jako slušný a zodpovědný člověk a úředník na svém místě, nemohu se zbavit dojmu, že byl zejména opojen svojí vlastní odvážností nebo zaslepen dosavadními neúspěchy při snaze o očistu státní správy (viz jeho předchozí působení na FNM). Ať je tomu, jak chce, chování a la James Bond je přípustné jedině v extrémní situaci, a pokud obcházel politiky se svými podezřeními, již předem měl jistě věc rozmyšlenou. Ať se na věc dívám jako jeho sympatizant, nebo přesně opačně, jak může vysoký státní úředník žádat premiéra v demokratické zemi o zapojení bezpečnostní služby do sledování uvedené kauzy? Tajné služby tady nejsou na nahrazování práce policie, a jestli policii nevěří, tak jak je možné, že věří premiérovi?

Policie dlouhodobě a státní zastupitelství jakbysmet není veřejně kontrolovatelné. To neznamená, že by měla veřejnost mít jakoukoliv přímou kontrolní pravomoc, ta vždy musí zůstat mimo okruh veřejnosti, která je bazálně lynčujícím davem činícím rychlé závěry. Kontrola spočívá v možnosti seznámit se s tím, jak úřady pracují a jaké jsou výsledky jejich práce, případně postupy. Jenže to se politikům nehodí, viz mnohé zdokumentované případy výslovného politického ovlivňování policejní práce. Druhou stranou mince je, že přílišná kontrola veřejnosti ve smyslu absolutního zpřístupnění všech informací naráží na právo na ochranu soukromí. V zemi, kde je podávání trestních oznámení národním sportem a účelové trestní vyšetřování běžnou praxí, by musela současně začít debata o tom, kam můžeme při zveřejňování těchto výsledků práce bezpečnostních složek státu jít. Každopádně měsíc po vzniku slavné korupční kauzy lze uzavřít, že na jejím skutečném řešení nemá nikdo zájem a jediným vítězem je politické posílení role prezidenta Klause a odhalení neuvěřitelné slabosti Věcí veřejných, včetně nedostatku jakékoliv základní ideové báze této politické strany, s výjimkou čirého populismu.

LN, 7.1.2011

Autor je advokát