Je to krok v Čechách zcela ojedinělý. Naopak – zvykem je, že jakýkoli držitel funkce se svého obročí drží zuby nehty, za cenu trapných výmluv, lží, vytáček, veřejné blamáže, jejímž důsledkem je ztráta veřejné důvěry nejen v osobu, která se navzdory svým chybám nechce vzdát pašalíku, ale ztráta důvěry v danou instituci, ba dokonce v celý systém demokraticky volených institucí.
Pro příklady netřeba chodit daleko. Kolik nekonečných týdnů, ba měsíců, jsme byli vystaveni výmluvám a sériím nepravd či polopravd z dílny bývalého premiéra Grosse v souvislosti s financováním jeho bytu? Jestliže se takto chová jeden z nejvyšších ústavních činitelů, dává příklad, stanovuje normy. Lež se stává pravidlem, vytáčka normou. Taková je naše země po osmi letech vládnutí těch, kdo hovořili o „spálené zemi“ a „čistých rukách“. Příliš jsme se spolehli na to, že za nás pořád někdo rozhoduje. Vytratil se přirozený cit pro etiku a samozřejmý smysl pro individuální odpovědnost za své činy.
Proto je bezprecedentní čin Františka Pejřila příkladem hodným následování. Každý, kdo se chce ohánět morálkou a všechny kolem sebe poučovat, co je a co není mravné a správné, měl by se nad tím vážně zamyslet.
(Psáno pro Česká média)