Jedním z hrdinů osmého dne války na Ukrajině se stal jedenáctiletý chlapec, který přišel pěšky z města Záporoží až na slovensko-ukrajinskou hranici. Sám, jen s igelitkou, pasem a telefonním číslem na ruce. Tohle není vymyšlená historka z nějakého trapného seriálu na Netflixu, je to realita.

Tento příběh považuju za hodně symbolický. Chůze je prastarý způsob, jak se jednoduše přemisťovat a jak se v případě ohrožení dostat do bezpečí. Z války se totiž málokdy odjíždí posledním modelem Hyundai, spíš se chodí po svých.

Nesnesitelná lehkost zdražování

O čem dnes lidé nejvíc mluví hned po válce na Ukrajině? Jednoznačně o ceně pohonných hmot. Na některých benzinkách se změnila i třikrát za den. Směrem nahoru. A půjde to dál.

Nikdo si dnes nedovolí odhadnout, jak vysoko se může cena benzínu a nafty dostat, ale vsadím se o plný kanystr, že v krátké době překročí jejich cena padesát korun.

Což je něco donedávna nepředstavitelného, takže svoje rozpočty budou muset rychle přepočítat úplně všichni – úřady, firmy, rodiny i singlisti.

Nejprve to byly nemovitosti, potom energie, teď pohonné hmoty. Následovat budou potraviny a to nebude zdaleka konec. Mzdy rozhodně neporostou, zato ceny všeho ano. Vstoupili jsme do velmi nejistých časů. Vlastně jediná jistota je, že nic jistého není a že to nějak budeme muset zvládnout.

Závislost je nebezpečná past

Občané střední a západní Evropy jsou zatím v bezpečí, ale východní Evropa už ne a válka se umí šířit rychleji než požár, na to bychom neměli zapomínat. Vojensky nás Rusko zatím neohrožuje, ale ekonomicky už dávno nejsme v bezpečí. Vlastně jsme nikdy nebyli, protože závislost na ruském plynu a ropě nebyla nikdy bezpečná cesta. Bylo to pohodlné, to ano, ale nikdy to nebylo bezpečné. A teď se ukazuje, jak šíleně riskantní to bylo.

Od závislosti k soběstačnosti

Budeme se muset naučit spoléhat sami na sebe, v mnohem větší míře než doposud. Nic jiného se asi nedá říct. Vrcholní politici musí rychle změnit evropskou pipeline strategy, tedy to, aby do bezpečných evropských zemí tekla ropa a plyn z bezpečných zdrojů. Jenomže to nebude zítra a my potřebujeme něco udělat velmi rychle, protože válka s Ruskem odstartovala ekonomickou krizi, která bude pravděpodobně velmi hluboká a velmi dlouhá.

Začít můžeme třeba tím, že vystoupíme z auta. Pokaždé, kdy to jenom trochu půjde. A ono to půjde překvapivě často, zejména v místech, kde je hustá síť funkční veřejné dopravy. Je to až legračně malý krok, ale vede přesně tam, kam se potřebujeme dostat, totiž k nižším životním nákladům a větší soběstačnosti.

Pokud se máme v dnešní složité situaci začít stavět na vlastní nohy, doslova i obrazně, je tohle velmi jednoduchý způsob, jak s tím prakticky začít.

Benefity chůze

Tradiční způsob přepravy osobním autem je samozřejmě velmi pohodlný, ale začíná být nesmyslně neekonomický. Pokud brutálně zdražují všechny pohonné hmoty, znamená to, že už není kam přesednout a nezbývá než vystoupit. Dál se prostě půjde pěšky, ale to vůbec nevadí, protože když se naučíme chodit, přijdeme na spoustu výhod, které chůze má.

Zaprvé, během chůze posilujeme imunitu, takže strašení covidem a jinými hloupostmi nás nemusí tolik znepokojovat. Zadruhé, během chůze přijdeme na jiné myšlenky, obvykle mnohem pozitivnější než vsedě za volantem, takže se budeme cítit mnohem lépe, budeme uvolnění a o poznání optimističtější. Zatřetí, během chůze můžeme pracovat, takže to nemusí být ztracený čas. Stačí 15 až 20 minut svižnějšího pohybu po svých a náš mozek se báječně okysličí a bude podávat mnohem lepší výkon. No a za čtvrté, ušetříme za ten nesmyslně drahý benzín.

Chůze jako moderní způsob dopravy?

Na jednom ekologickém serveru jsem četl následující větu: Chůze je něco tak samozřejmého, že se o ní nepřemýšlí jako o dopravě.

Zdá se, že chůzi budeme muset vzít na milost jako docela efektivní způsob dopravy, který vůbec není překonaný. A na krátké vzdálenosti je možná úplně nepřekonatelný.

Chodit a myslet

Během jednoho vědeckého experimentu z roku 1966 strávilo šest zdravých 20letých osob tři týdny na lůžku. Vědci odhadli, že po ukončení výzkumu byl stav jejich svalů a plic na stejné úrovni jako u 60letých osob. Člověk je prostě stvořen nikoli k sezení, ale k pohybu a kdo se nehýbe, stárne mnohem rychleji.

Článek o kognitivních poruchách publikovaném v New York Times v roce 2012 končí neúprosně: Čím větší problémy mají lidé s chůzí, tím větší obtíže jim činí přemýšlení. A nemyslet je to poslední, co si v dnešní době můžeme dovolit!