SPOLEČNOST: Post presidentium
No, to už je jedno, nesmějte se všichni najednou a tak nahlas. Prostě, člověk by očekával, že bychom měli mít od presidentsko-volebních sporů, alespoň těch českých, na pět let pokoj.
Nemáme.
V Lidových novinách štká a naříká poražený kandidát Jan Švejnar nad rozlitým mlékem. Opakuje nikým a nijak nepodložená obvinění z té či oné korupce, což by si v Americe mohl dovolit, jedině kdyby mu nezáleželo na pár miliónech dolarů, které by za ty urážky prohrál u soudu. Pokud se Jana Švejnara dotýče, Václav Klaus tím, že vyhrál, hanebně selhal. Logicky je to zcela zdařilý kotrmelec vpřed i vzad najednou, jaký určitě neuvidíte na žádné spartakiádě či všesokolském sletu.
Svým způsobem má Jan Švejnar pravdu: Václav Klaus neustoupil před kandidátem, jehož celé politické vyjádření stálo a padalo s tím, že je proti Klausovi, ale o tom, za čím stojí, jsme se dozvěděli zatraceně málo. Jan Švejnar nejspíš očekával, že se ho Václav Klaus lekne a zvolá: "Teď mám opravdu, ale opravdu strach, dětičky, kde mám bílý prapor?" Václav Klaus tak neučinil. To muselo být pro Jana Švejnara jedno z nejhorších zklamání.
A v e-mailové schránce se mi objevují (dodnes!) dopisy, že se na Hradě odehrál podvod, že se Češi teď zase budou muset pět let stydět před cizinou, zatímco v jinak dobrém listě, který vychází v kanadském Torontu a jmenuje se Nový domov, se v článku pana Lubomíra Stejskala dočítáme, že čeští presidentští volitelé tím, že nezvolili Jana Švejnara, pohřbili poslední zrnko naděje.
No.
Je pravda, že se na Hradě odehrál podvod. Přiznejme si to. Ve chvíli, kdy se v den volební začne hrát přetlačovaná o tom, zda se bude volit aklamací či tajně, je to podfuk. K této dohodě totiž mělo dojít ve chvíli vyhlášení voleb. Činit tak v den volební se mezi námi občany britského původu označuje za "not really playing the game", případně "not sporting enough". Prostě: měnit pravidla poté, kdy se začalo hrát, je nesportovní.
Proč se Češi mají stydět za to, co na to řekne cizina, toť otázka pro filosofa nebo snad antropologa, který by posoudil, proč mají Češi takový komplex méněcennosti (cizí řeči: Minderwertigkeitskomplex), že se bezpodmínečně musí ohlížet na to, co tomu řekne cizina. Mimochodem, kdyby se titíž, kteří se tolik zamýšlejí nad názorem ciziny, zamýšleli doopravdy, zjistili by, že tomu cizina neříká vůbec nic, neboť je jí srdečně jedno, kdo dostane na dalších pět let zdarma bydliště na Pražském hradě.
Ovšem, v této souvislosti je zajímavé také to, že spousta Čechů je opačného názoru: jaképak otázky, co tomu řekne cizina. My víme všechno, a mnohem lip, než to vědí ti hlupáčci v cizině, všude jsme byli, všechno známe, všechno jsme viděli, všechno je nám nad slunce jasné. Jelikož ale jde převelice často o tytéž, kteří se za jiných okolností obávají názoru ciziny, nezbývá, než tuto zajímavou vlastnost označit za určitý druh rozpolcení osobnosti a zeptat se psychologů či psychiatrů, co tomu říkají oni.
A ono to ani s tou nadějí, kterou někteří odpůrci Václava Klause připisovali panu protikandidátovi, není tak horké. Člověk si maně klade otázku, jakou naději může mít stát, kterému by vládl člověk, který nezná slovo "závazek" (viz jeho nerozhodnost ohledně otázky, kdy se vzdá svého americkeho občanství, případně členství ve vedení banky, která se s Českou republikou soudí o nehorázné množství peněz), případně nezná názor, že lhát se nemá, protože to stejně nakonec praskne (viz jeho tvrzení pro české čtenáře o stálém členství v jinak neexistujícím Nobelově výboru, a pro americké čtenáře o architektonickém přínosu české hospodářské reformě, kterou ovšem vzápětí toutéž hubou v Česku zatracuje).
Jistě, tohle jsou drobnosti, pihy, které zkušený kožní lékař bezbolestně odstraní.
Ale i tak, jak se říkává mezi moudrými: vaše starosti na moji hlavu. A jak se dodává mezi ještě moudřejšími: a Rothschildovy prachy k tomu.
