Spíše je to taková česká labutí píseň. Žijeme v době, kdy se skoro všechny větší platby uskutečňují elektronicky, a kdo vytáhne prachy "na dřevo", koleduje si, že na něj padne podezření z buranského, podezřelého či přímo nemravného jednání.
V civilizovaném světě v řadě obchodů už větší hotovostí ani nezaplatíte. Například v Kanadě dnes v osmdesáti procentech obchodů vůbec nepřijímají padesátidolarové a vyšší bankovky. Mám z toho rozpolcené pocity. Už jsem skoro zapomněl, jak slastný pocit je obdržet pořádný paklík bankovek! Ale zrovna tak jsem zapomněl, jak je naopak bolestné paklíkem bankovek platit. Pamatuju si, že jsem takto kupoval své první auto, někdy kolem roku 1992. Vysázel jsem na stůl dvě stě tisíc, a když mizely v pokladně autosalonu, cítil jsem cosi jako fyzickou bolest. Nezlobte se na mě, ale tohle při ťukání PIN kódu do terminálu nezažijete.
Ona není náhoda, že i lidský mozek vnímá placení hotovostí a kreditní kartou jinak. Ten dril mnoha století prostě nelze vymazat! V roce 2001 udělali dva profesoři ekonomie z bostonské MIT experiment, ve kterém prodávali v aukci lístky na basketbalový zápas místního klubu Boston Celtics. Polovina účastníků měla informaci, že budou muset za lístky zaplatit hotově, a druhá polovina si zase myslela, že budou cenu hradit kreditní kartou. Jak to dopadlo? Lidé ze skupiny "karta" byli ochotni zaplatit v průměru až dvakrát víc než lidé ze skupiny "hotovost". Jak je to možné? Prostě náš mozek už umí hospodařit s hotovými penězi, ale ještě se to nenaučil s jejich elektronickým či plastovým ekvivalentem.
V Americe jsou s platbami kartou zvlášť nespokojeni servírky a barmani. Důvodem je spropitné, které - asi na rozdíl od Česka - musí uvádět v daňovém přiznání. Něco lze pochopitelně zatajit, ale berňák si dává pozor na to, aby v konkrétním podniku přiznala obsluha minimálně osm procent celkové útraty. Ale jelikož se i dýška začínají čím dál víc platit kartou, jde na to někdy berňák fikaně. Vezme průměr spropitného zaplaceného elektronicky a "aplikuje" získané procento na část zaplacenou hotovostí. A to pak může být patnáct i dvacet procent!
Myslím, že by se stejně mělo postupovat i s Věcmi veřejnými. Kolik to přiznávají rebelové? Kristýna Kočí půl milionu, u Jaroslava Škárky to ve více platbách činí zhruba stejně. O. K., nechme to na té sumě - a dejme to všem členům jejich poslaneckého klubu ke zdanění. Daně jsou první a poslední spravedlnost tohoto světa. Platíme je s útrpným pocitem křivdy. Tak proč by se neměly vztahovat i na spropitné a ošatné pro Bártovu partu? Že třeba někteří dostávali méně nebo nic? Tak se neměli v tom podezřelém podniku nechat zaměstnat. Koneckonců na daně dostali kdysi Al Caponeho. Co je proti němu nějaká slídilská agenturka?
LN, 13.4.2011