Naše současná společnost je posedlá hledáním viníků. Za vše, co se stane, musí být někdo zodpovědný, případně vinen. Pomiňme kriminální činy, tam je tato snaha pochopitelná a je dávným pilířem fungování společnosti. Technická civilizace kolem nás je sofistikovaná a žasneme nad tím, co všechno umožňuje. O to víc jsme zaskočeni, když selže a dojde ke katastrofě. To se hned zvedají hlasy, jak je to možné a kdo za to může.

I dobře projektovaný most může někdy spadnout kvůli skryté vadě materiálu nebo neobjevené či změněné anomálii geologického podloží. Souvisí to se stále složitějšími systémy, které vytváříme. Katastrofa nebývá způsobena jedním dominantním faktorem, ale zpravidla řadou drobných nabalujících se faktorů, v nichž hrají roli i náhodné procesy. To, že umíme postavit superpočítač nebo nadzvukové letadlo, ještě neznamená, že dovedeme vyloučit náhodu. Naučme se pokorně počítat i s nešťastnou náhodou, vždyť nebýt náhody, nebyli bychom tu koneckonců ani my, jako jedinci či lidstvo. Jistě, často bývá vinen člověk, ale někdy to bývá i náhoda. A tu nepotrestáte.

Další takovou oblastí, kde se schyluje k honbě na viníky, je zdravotnictví. Je to dáno jednak nesmírnou složitostí a variabilitou našich tělesných schránek a koneckonců i tím, že se to týká nás osobně. Máme-li neduh, požadujeme jeho vyléčení a nepřipouštíme jinou alternativu.

Budou před nemocnicemi číhat na vycházející pacienty advokáti v perfektních oblecích s vizitkami a otázkou "Kolik vás stála operace? Určitě něco zanedbali, já vám ty peníze vysoudím zpět a možná ještě něco zbude, chcete?" Už dnes je náhle na přednáškách medicínského práva na právnických fakultách plno, ač donedávna patřily mezi ty opomíjené. Současné zákony příliš nechrání lékaře a soudy jsou stále ochotnější kývnout na vyšší odškodné.

Pokud si lékař uvědomuje, že jeho výkon bude hodnocen a je za něj zodpovědný, má to na jeho výkon pozitivní stimulační účinek. Pokud ale bude pracovat pod enormním tlakem hladových právníků, bude to rozhodně kontraproduktivní a lékaři se budou muset přizpůsobit. V logickém pudu sebezáchovy dostane přednost vytváření alibi před progresivitou léčení. Doplatí na to pochopitelně pacienti a my všichni. Proč neposlat pacienta na opakované vyšetření, ať mám důkaz? Kyčelní protézu dám raději i tomuhle 80letému staříkovi s Alzheimerem, i když se na tu operovanou nohu už asi v životě nepostaví, než aby mě rodina žalovala a tahala po soudech, že jsem neposkytl dědečkovi plnou péči. A pak nezbudou prostředky na léčení těch, kterým by se dalo efektivně pomoci. Navíc to, co vysoudí právníci, bude zakalkulováno do nákladů zdravotní péče. Teď aby se ještě lékaři záchranné služby navíc báli, když odvezou někoho do nemocnice v ohrožení života nebo po porodu, že on tam vlastně nechtěl a zažaluje je o způsobenou újmu.

Jistě jsou lékaři, kteří podlehli lákavému nutkání stát se všemocným bohem, pro které je pacient jen pokornou položkou, ale drtivá většina své povolání bere jako poslání, baví je a chtějí pomáhat. Ty první neškodí trochu prohnat, ale těm druhým by měly být vytvořeny podmínky pro klidnou práci. A také právo na neúspěchy. Ne jejich osobní, ale na prohranou bitvu s rafinovanou nemocí a naší smrtelností.

Pokud vás život někdy postaví do nutkavé role hledatele viníka, zkuste si také položit otázku, zda jste jen nebyli ve špatnou chvíli na špatném místě.