Debaty o poklesu porodnosti se téměř vždy vedou v ekonomickém jazyce. Mluví se o drahém bydlení, o nákladech na děti, o nedostatku školek nebo o nejistotě práce. Z těchto argumentů pak logicky vyplývá, že pokud stát zvýší finanční podporu rodin, porodnost by měla opět růst.

Empirická zkušenost posledních desetiletí ale ukazuje, že to tak většinou nefunguje.

Řada vyspělých zemí zavedla velmi štědré pronatalistické programy. Přesto porodnost zůstává nízká. Nejviditelnější je to ve východní Asii – v Japonsku nebo v Jižní Koreji –, ale podobný vývoj vidíme i v Itálii, ve Španělsku nebo po zrušení politiky jednoho dítěte v Číně. Ekonomická podpora může rozhodnutí o dítěti mírně ovlivnit, ale sama o sobě nedokáže demografický trend zvrátit.

To naznačuje, že problém je jinde. Ve skutečnosti se totiž spor o porodnost netýká především ekonomiky, ale toho, jaké společenské postavení má reprodukce.

Většina předmoderních společností fungovala na principu, že reprodukce je společenská povinnost. Manželství bylo považováno za normální a očekávanou součást života. Bezdětnost byla spíše výjimkou a obvykle i předmětem společenského tlaku. Sexualita i partnerské vztahy byly regulovány právě proto, aby reprodukce byla stabilní.

Tento model měl samozřejmě mnoho problémů. Současně ale zajišťoval, že většina lidí vstupovala do dlouhodobých vztahů a měla děti.

Moderní západní společnost postupně přijala opačný princip. Reprodukce se stala individuální volbou. Bezdětnost je legitimní životní strategie ženy, manželství není společenskou povinností a partnerské vztahy jsou výrazně méně normativní než dříve.

Tato změna je úzce spojena s feministickou revolucí druhé poloviny dvacátého století. Jedním z jejích základních principů bylo odmítnutí tradiční představy, že hlavní rolí ženy je mateřství. Feminismus usiloval o to, aby ženská identita nebyla definována reprodukcí, ale individuálními životními volbami.

Z hlediska individuální svobody je to logický a pochopitelný požadavek. Z hlediska demografie má ale tato změna nevyhnutelné důsledky.

Pokud reprodukce přestane být společenskou normou a stane se pouze jednou z mnoha možností, část žen ji jednoduše nezvolí. To není důsledek ekonomické nouze, ale změny hodnotového rámce.

Tato změna se velmi silně projevuje také na takzvaném párovém trhu. V tradičních společnostech byl vstup do manželství prakticky univerzální. Sociální očekávání vytvářelo relativně stabilní strukturu partnerských vztahů. Moderní společnost tuto normativní strukturu výrazně oslabila.

Výsledkem je větší variabilita partnerských strategií, delší období bez stabilního vztahu a odkládání rodičovství do vyššího věku. V určitém okamžiku pak část potenciálních rodičů děti jednoduše nestihne mít.

V tomto kontextu je také zajímavé, že feminismus dlouhodobě podporuje hnutí LGBT. Na první pohled se může zdát, že jde o dvě odlišná témata. Ve skutečnosti však tato spojenectví vycházejí ze stejné logiky.

Obě hnutí totiž odmítají představu, že by reprodukce měla být centrálním společenským principem organizujícím rodinné a partnerské vztahy. Feminismus usiluje o to, aby žena nebyla definována svou reprodukční rolí. LGBT hnutí naopak prosazuje legitimitu vztahů, které jsou od reprodukce biologicky oddělené.

Společným důsledkem je posun reprodukce z oblasti veřejného zájmu do oblasti čistě individuální volby. Rodinné a reprodukční strategie mají být chápány jako osobní záležitost jednotlivce, nikoli jako oblast, kterou by měla společnost normativně regulovat nebo považovat za klíčovou pro své vlastní fungování.

Z tohoto hlediska je podpora LGBT ze strany feministických hnutí zcela logická. Obě ideové linie směřují ke stejnému cíli: oddělit reprodukci od společenské normy a učinit z ní soukromé rozhodnutí ženy.

Moderní stát se dnes ocitá v určitém paradoxu. Na jedné straně potřebuje reprodukci, protože bez nové generace nemůže dlouhodobě fungovat žádná společnost. Na druhé straně stojí na principech individuální autonomie ženy a svobody životních voleb.

Stát tedy chce více dětí, ale současně nechce – a v liberální společnosti ani nemůže – obnovit silné normativní mechanismy, které reprodukci dříve zajišťovaly.

Výsledkem jsou pronatalistické programy, které mají omezenou účinnost. Ekonomické pobídky totiž nemohou plně nahradit společenské normy.

Pokles porodnosti je proto ve skutečnosti důsledkem hlubší civilizační změny. Moderní společnost dala jednotlivci svobodu rozhodovat o vlastním životě – a jedním z důsledků této svobody je i to, že se část žen rozhodne děti nemít nebo jich mít málo.

Tento fakt je možné hodnotit různě. Nelze ho ale vysvětlit pouze ekonomickými argumenty. Demografie je totiž vždy odrazem hlubších kulturních a sociálních struktur společnosti.