Před Sametovou revolucí i pár let po ní bývaly porodnice „továrnami na výrobu dětí“

Když mi dnes kamarádi vyprávějí, jak byl pro ně porod dětí nezapomenutelnou rodinnou událostí, mám pocit, že ty jejich šťastné chvíle jsou tak trochu i moje. Kdysi jsem totiž za citlivý přístup k rodičkám jako novinářka bojovala.

Maminka mi vyprávěla, že mě 9. července 1961 těsně po půlnoci přivedl v Benešově na svět pan doktor Žížala. V porodním boxu u okna, odděleného od dalších dvou kójí jen závěsy. Nikdy jsem si to neuměla představit. Když jsem po třiceti letech do benešovské porodnice na počátku 90. let přijela a ty tři boxy za plentami spatřila, upřímně jsem se zděsila.

Na myšlenku napsat o svém vlastním porodu mě přivedl fotograf Mirek Zajíc, který mi v redakci Mladého světa, kde jsem od roku 1984 pracovala, ukazoval, jak si jedna neohrožená americká fotografka zdokumentovala příchod svého potomka na svět.

Mladý svět 2/1988 (Dana Emingerová)

Dlouhá léta jsem totiž o předrevolučním porodnictví psala a jako novinářka jsem byla průkopnicí možnosti vpustit tatínky na porodní sály, místo aby se zpíjeli do němoty po hospodách s kamarády. Od roku 1987 jsem totiž mnohokrát ve svých článcích pro Mladý svět kritizovala české porodnictví, připomínající továrny na velkovýrobu dětí. Na vyděšené rodičky řvaly otrávené sestry. Mimina se v nemocnici vlastním maminkám půjčovala jen na kojení. A otcové se po narození potomka obvykle ztřískali v hospodě a pak v alkoholovém opojení mávali na své rodiny pod okny přísně zašpérovaných porodnic.

Když jsem publikovala svůj první článek, jak se rodí děti podle francouzského průkopníka „něžných porodů“ Leboyera a popisovala přítomnost tatínků na porodních sálech, čeští lékaři se bouřili.

Jedni tvrdili, že přítomnost otce u porodu zdevastuje manželský sex. Druzí argumentovali, že na Západě mají pro všechno úplně jiné podmínky a že mé představy jsou jen pustou teorií, pokud vlastní zkušenost chybí.

Když konečně tato příležitost přišla, rozhodla jsem se napsat reportáž „porod na vlastní kůži“ a vybrala si k tomu úplně obyčejný špitál. V mém rodném městě Benešově, kde paní primářka Klenková byla ochotna přistoupit na můj projekt popsat něžný porod podle Leboyera v podmínkách post-socialistického zdravotnictví.

Přivedli mě ke třem boxům za plentami a já jsem si vybrala – jako moje maminka – místo pod oknem. Pár hodin na to přišel na svět můj syn. Primářka Klenková mi položila dítě na břicho a pak teprve ustřihla pupeční šňůru. Miminko se okamžitě přisálo se k prsu, přesně jako jsem o tom ve svých reportážích psala.

U narození mých dvou dalších synů už byl i jejich táta. Nemusel, ale byl, protože chtěl... A o tom to je.

O možnosti volby.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem