Tazatelka
(studentka, 20 let, zajímá se o literaturu, žurnalistiku apod., bydlí u rodičů,. město do 50 tis. obyv.):
"Když si prohlížím v knihkupectví regály plné knih nebo když v čítárně listuji v časopisech a čtu všelijaké ty paměti, pseudodeníky a vzpomínky třicetiletých herců a známých zpěváků, osobních strážců, bývalých manželek, dřívějších milenek a oddaných kuchařek, ptám se - proč všichni ti lidé vlastně píší?"

Odpověď:
"Nedovedete si představit, jaké škody nadělaly úspěchy Byrona, Victora Huga etc... Za dva roky se nám vyrojilo básníků jako mravenců."
Honoré de Balzac (1799 - 1850), v románu Ztracené iluze, 1843

***

Tazatel
(16 let, zednický učeň, bydlí u rodičů, otec stavbyvedoucí, matka v domácnosti, v rodinném domku společně s provdanou sestrou a její rodinou, ve městě do 50 tis.obyv.)
"Bylo mi nedávno šestnáct, ale vypadám na víc. Kluci ve škole se mi smějou - líbím se totiž starším holkám. Chodil jsem s jednou, myslel jsem si, té bude tak devatenáct. Ráno mě přistihla, jak z její kabelky doluju občanku. Dostal jsem facku; je to třicítka! Jak jsem to měl, proboha, poznat? Ségra říká, že jsem pitomec."

Odpověď:
"Bylo to velmi pomalé zrání a já je pozoroval - ne už ve tváři, která byla stále stejně jasná a nedotčená, ale na pažích. Každé léto, když Renáta odkládala šaty s rukávy a začala nosit ty bez rukávů, musel jsem si povšimnout změny. V šestnácti měla paže tenké, tvrdé, svalnaté; ve dvaceti byly zakulacenější, ale pevné, nepoddajné; v pětadvaceti vypadaly už širší a něžnější; v osmaadvaceti bylo možno pochopit, jaké budou v pětatřiceti nebo čtyřiceti; chvějivé, křehké, průsvitně bílé, něžně povadlé."
Alberto Moravia (1907 - 1990) v povídce "Ten z Milána", ze sbírky Věci jsou věci, překlad Eva Ruxová.

***

Tazatel
(učitel, aprobace dějepis - němčina, 45 let, ženatý, 2 děti, městský byt 3+1, krajské město):
"Četl jsem v denním tisku - myslím, že to bylo Právo - že naši senátoři připravují v Praze reprezentativní výstavu o frýdlantském vévodovi Albrechtu z Valdštejna, prý slavné osobnosti našich dějin... Nemají ti naši senátoři v hlavách nějaký zmatek?"

Odpověď:
V noci ze dne 24. na 25.květen 1632 Valdštein, generalissimus císařských vojsk, dal střílet na město, a kapucíni v Loretě, vylámavše kus hradeb při svém klášteře, umožnili jednomu pluku, že tudy vnikl dovnitř města. O měsíc později celé Čechy byly v rukou císařských. Zvláštní konfiskační komise, zřízená a zvaná Friedlandská, pátrala po osobách císaři zpronevěřilých v epizodě tažení Sasů do Čech.. Valdštein vydal instrukci proti svým někdejším spoluvinníkům, ze tří set šedesáti osob, které byly pohnány před soud, mnozí se nijak neúčastnili událostí, ba jiní ani nepřišli do Čech. Co na tom, jen když byli zámožní! Konfiskace vynesly přes tři milióny zlatých rýnských. A o dva roky později? Valdštein plánoval zradu svého císaře.
Smrt Valdšteinova (25. února 1634) by byla tragedií dosti všední, kdyby neznamenala shroucení poslední naděje emigrantů. Hledali útěchy v myšlence, že na chvíli měli vítězství v rukou. Tímto klamem dávají se ještě svádět někteří spisovatelé; obyčejný lupič, jenž měl účast ve všech zpronevěrách, nelítostný žoldnéř, jemuž se podařilo učiniti válku krutější a surovější, zrádce, jenž skončil svou dráhu životní, jak ji byl počal, zůstal chráněn od zneuctění historie, protože se zdálo jednou, že chce uchvátit a pozvednout pochodeň svobody národní. Úkol byl příliš vznešený a bylo třeba rukou čistších.
Ernest Denis: Čechy po Bílé hoře, vyd.F.Šimáček, Praha 1911.