Máme velkou smůlu:

Z vývoje ekonomiky u nás, ale i té celosvětové, a ze schodku státního rozpočtu naší drahé vlasti bylo koncem února letošního roku už zcela jasné, že se zarýváme svým monopolním „automotive“ rypákem více a více pod kytičky. Trh byl již nasycen, neboli saturován, už pomalu není kde parkovat, Evropská unie - kromě sebevražedných zásahů ve formě zadávání nereálných emisních limitů - vymýšlí další a další podpory technicky nesmyslné slepé cesty elektromobility. Při bilanci na konci roku by se tak hezky obnažila efektivita vládní státofirmy.

Ale v takovém neutěšeném stavu přišla jako deus ex machina pandemie (epidemie nebo normální virová vlna?), učeně nazvaná Světovou zdravotnickou organizací, o jejíž účelnosti „je možno s úspěchem pochybovat“, covid-19.

Nechci dělat kapitána (moje hodnost v záloze) po bitvě. Ty obavy na počátku, ta šílená fóbie dotknout se cizí ruky, vylézt z bytu, dýchat společný vzduch, to vše bylo asi v tu chvíli pochopitelné. Všichni si pamatujeme záběry z Wu-chanu, mrtvých(?) ležících na chodníku, všichni si pamatujeme naříkání umírajících, ale hlavně lidí zavřených v karanténě v Lombardii.

Tady přišla ta pravá chvíle pro naši vládu. Řekl bych doslova její El Dorado.

Byl a jsem doslova šokován, s jakou radostnou tváří hlásila a hlásí paní ministryně financí další a další avizované nárůsty deficitu státního rozpočtu (300, 500 miliard, a bude to věru více) v důsledku opatření na podporu naší ekonomiky.

Bylo až smutně úsměvné, jak se zase ministryně práce a (a)sociálních věcí předháněla ve slibech finanční pomoci všem, všem, všem. Domnívám se, že orgasmus nebyl daleko od stavu, s jakým požitkem ty peníze, které stát nemá, rozdávala a rozdává.

Vystihuje to někým použitý výraz „rozpočtový mejdan“.

Teď trochu otrnulo, opatření se „rozvolňují“, náhubků již netřeba, aspoň ne všude.
A tak jsem si zase vyjel na kole setkat se se známými. Jeden (taky prdůch) se mi pochlubil, že minulý měsíc některé pondělí podal čestné prohlášení a ve čtvrtek mu na účtě „přistálo“ 25 tisíc Kč. Další (mladý) je celý červen doma na 80 % platu, „stará se“ o 13letého kluka, protože ten „nemůže“ do školy, a přitom ten známý jen tak bokem rekonstruuje byt (jeho fabrika jede). Jiný na stejném principu chodí na fušky. Eséročka totéž, holičky stříhají načerno, protože vláda rozdává a rozdává, peníze se fasují a fasují. Budou volby.

Mezitím se na internetu neustále objevují šokující zprávy typu: V Brazílii každé dvě minuty umírá na covid-19 jeden člověk. Znělo to děsivě, tak jsem si otevřel kalkulačku: Brazílie má 220 mil. obyvatel. To děleno 80 (kdyby to byl průměrný věk), za rok tudíž statisticky zemře 2,75 mil. obyvatel, počítejte dál a úmrtí za minutu vám vyjde více než 5,23 lidí. A na covid-19 každou minutu statisticky 0,5 člověka? Respektive kolik by umřelo stejně? Nenechme se děsit.

A teď k té podstatě:
Vždy v historii, když na lidi přišla nějaká rána shůry, třeba morová, odskákali si to ti lidé sami, zčásti určitě i jejich potomci.
My jsme chytřejší: Proč bychom se měli trápit s důsledky nějaké pandemie, nějaké krize. Máme přece, dokonce prý lidské, právo na pohodu a bohatství. Ať to vše zacálují jenom naši potomci. My přece musíme být, dále finančně na dluh, ve všem refundováni - kompenzováni. Po nás potopa.

A v tom vidím zrůdnost naší doby.