Jsou věci, které se nedělají, byť to žádný zákon nezakazuje. Třeba se nejezdí na ambasádu s oficiálním dopisem šéfa radnice v multikáře. Nebo si na vlastní svatbu nevezmeme to, v čem chodíme do lesa na houby.
Tyto formální neobvyklosti by nám ale neměly zakrýt podstatu věci. Pavel Novotný, starosta Řeporyjí, se sice vydal na ruské velvyslanectví s dopisem v záležitosti pomníku vojákům ROA ve zmíněné multikáře – svůj symbolický význam to asi má, ale je to nepodstatnost –, nicméně v tom, co v dopise uvádí, má pravdu.
Totiž, že je především věcí řeporyjské radnice a tamních občanů, jestli v této městské části chtějí či nechtějí (bude či nebude) pomník Ruské osvobozenecké armádě neboli padlým vlasovcům. Ruská strana má samozřejmě na protest právo – a Řeporyje mají zase právo postavit pomník, komu chtějí. O zamýšleném pomníku vlasovcům se bude s konečnou platností rozhodovat v Řeporyjích, nikoli v Moskvě. (Ta doba už je třicet let pryč.)
A aby nedošlo k nedorozumění. Pokud by kdokoli chtěl v ČR postavit pomník někomu, kdo by toho nebyl hoden, nebo by to bylo v rozporu s dobrými mravy, historickou pravdou či zásadami, k nimž se náš polistopadový režim hlásí, museli bychom si takový exces vyřešit my sami. U nás doma, bez zásahu zvenčí. Tím se liší polistopadový režim od předlistopadového. (Jisté „omezení suverenity“ dané naším svobodným rozhodnutím vstoupit do EU - referendum v roce 2003, pro 77 % - nelze s reálným omezením suverenity z let 1948 - částečně už 1945 - až 1989 naprosto srovnávat.)
Vlasovcům je kladeno za vinu, že bojovali po boku nacistického Německa proti Rudé armádě. Vyčítáno je jim to právem. Nicméně v evropském finále druhé světové války obrátili zbraně proti Němcům. Ano, bylo to doslova za minutu dvanáct.
Jak si ale počínal Stalinův Sovětský svaz? Nikoli za minutu dvanáct, ale doslova v hodině dvanácté se z partnerů stali úhlavní nepřátelé. Tím partnerstvím je myšlena smlouva o neútočení mezi Německou říší a SSSR 1939; ta obě strany zavazovala nejen k tomu, že se vzájemně vojensky nenapadnou, ale také: že se nespojí s nepřáteli druhé strany. Uvědomíme-li si, že od téhož roku (1939) byla Evropa ve válce a kdo byli nepřátelé Německa, dojdeme k závěru, že v principu ruská strana vyčítá vlasovcům to, co sama předtím (rok a tři čtvrtě po vypuknutí války) Sověti bezostyšně dělali.
Tím chci říci jedno: vlasovci jsou důkazem, že dějiny jsou plné paradoxů a absurdit. Že nejsou přímočaré a vůbec ne černobílé.
Kromě toho: obrazně řečeno se vlasovci (sovětští vojáci v německém zajetí) dostali do pozice krysy zatlačené do kouta. Jejich postavení bylo bezvýchodné: na jedné straně nelidské podmínky v německých táborech, na druhé straně neméně kruté následky zvrácené logiky Stalinova režimu (zajatci = zrádci): po vítězství Spojenců by je čekal gulag nebo šibenice. Z bláta do louže.
Nechci a nemohu vlasovce obhajovat. Jen připomenu, že zformování Ruské osvobozenecké armády pro ně znamenalo jistou naději. Východisko z šílené situace, do níž je ovšem dostali ti, kteří je pak věšeli jako vlastizrádce (řečeno v jisté zkratce). Dlužno dodat, že bojovali – ano, na špatné, ďábelské straně – nikoli proti své vlasti, nýbrž proti sovětskému režimu, v čemž je jistý rozdíl. Partnerství s Němci nebylo nikterak vřelé, v jejich prekérním postavení sotva měli jinou možnost. Vlastně ano. Podle představ Stalina a spol. měli v zajetí spáchat sebevraždu. Pak by se možná cejchu zrádců zbavili.
Úděl vlasovců poněkud připomíná úděl třetího prezidenta naší země Emila Háchy. Ve velké zkratce: když prezident Beneš a s ním tehdejší vláda souhlasila v roce 1938 s neústavní změnou hranic a republiku vojensky fatálně oslabila (nehodnotím, zda to bylo správné či nesprávné rozhodnutí), co Háchovi v březnu 1939 zbývalo jiného, než přijmou ultimátum uřvaného diktátora? Jistě, mohl abdikovat. Asi by si zachránil renomé, ale na samotné podstatě problému by se nezměnilo zhola nic. Pouze by dozorci po osvobození močili na jiného prezidenta z doby protektorátu.
Seznámil jsem se s důvody, proč radnice v Řeporyjích chce ve své části Prahy vybudovat pomník vlasovcům (pomoc Čechům v povstání 1945). Navzdory problematičnosti celého příběhu ROA musím přiznat, že jejich úsilí a motivům rozumím.
I když s dopisem, v němž reaguji na ruské námitky proti pomníku, bych v multikáře na ambasádu nejspíš nejel.