Den lidských práv, který připadá na 10. prosinec, u nás letos vzbudil ještě menší odezvu než jindy. V komplikované době, kdy většinovou společnost víc zajímá bezpečnost než nějaká humanita, to nepřekvapilo.

Na tom, že lidé mají obavy, nic divného není. Ani na snaze politiků je rozptýlit. Problémem jsou však dvě tendence. První líčí lidská práva coby nadstavbu, jíž se lze věnovat, až na to bude čas a dostatek kapacit.

Druhá je sofistikovanější: lidská práva uznává, tvrdí ale, že k nim mají přednostní přístup menšiny na úkor většiny. Potíž nastává, když ji legitimizuje i osoba zvolená do funkce zástupce veřejné ochránkyně práv.

Ocitujme jen tři výmluvné věty, které – každou zvlášť- během měsíce na sociální síti publikoval Stanislav Křeček: „Universální lidská práva jsou drolena stále narůstajícím množství představ o individuálních právech těch, kteří se domnívají, že mají jiná práva než ostatní.(...) Jsou zapotřebí činy na skutečnou ochranu lidských práv všech občanů a ne stále jen některých. (...) Kdy už přestaneme poslouchat, že jsme xenofobní a lidská práva má kde kdo, jenom ne naši občané?“ Tolik pan Křeček.

Profesionální lidskoprávník by měl mít za pomysl šermování kolektivními právy, právy většin a právy menšin. Lidská práva jsou u nás rovná a veskrze individuální: každý se těch svých můžeme domáhat, máme-li dojem, že přicházejí zkrátka - ať už se cítíme být součástí většiny, či menšiny. Máme nárok žádat zastání a legislativa nabízí cesty, včetně té k ombudsmanovi.

Nepůsobí příliš profesionálně, když významný státní úředník straší dvojím metrem. A ještě víc bych se divil, kdyby jej měl on sám. Naopak jsem přesvědčen, že v rámci své agendy postupuje adekvátně.

Ona agenda byla v souladu se zákonem stanovena veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou a obsahuje pozemkové právo a restituce, činnost orgánů ochrany veřejného zdraví, stavby a regionální rozvoj, daně, poplatky a cla, ochranu životního prostředí, státní správu soudů, dopravu a spoje, správní trestání a ochranu pokojného stavu a právo na informace.

Jak již při Křečkově nástupu Šabatová informovala, vyjádření jejího zástupce k záležitostem, na něž nedopadá pověření, představují soukromý názor, který nelze přičítat veřejnému ochránci práv jako instituci. Aby byla nezávislost a autorita ochránce zaručena, zákon mu i jeho zástupci výslovně zakazuje, aby se věnovali jakékoli činnosti, která by mohla ohrožovat důvěru v nezávislost a nestrannost.

Šabatová zvažuje každou větu a drží se zásady vyjadřovat se jen k tématům, k nimž má puvoár. Zato její zástupce nonšalantně glosuje tu dění na Ukrajině, tu nošení muslimských šátků, tu potíže Romů při shánění bydlení, tu verdikty soudů.

Počátkem prosince pak na jednom internetovém serveru přidal další rozhovor k uprchlické krizi. Uvedl v něm též, že se „nedá říct, že by prezident společnost rozděloval, ale naopak sjednocuje podstatnou část společnosti. To se samozřejmě mnohým nelíbí, neboť tuší, že u většiny obyčejných lidí spíše nalézá ohlas stanovisko prezidenta než stanovisko různých kaváren, sluníčkářů, nebo jak se nazývá ta část společnosti, která nevidí realisticky situaci, jaká tady nastala.“

Dál pak Křeček konstatoval, že evropská politika „zcela selhala a to, co lidé běžně vidí, co jim bylo od začátku jasné, nebylo jasné evropským politikům.“ Hotový konzervativní poslanec. Anebo politický komentátor?

Formálně úřad ombudsmana funguje. V jeho pomoc čerstvě překvapivě doufá i exprezident Klaus, mající podezření, že jeden z šiřitelů jeho petice k migraci byl v práci perzekvován. V období, kdy mnozí posílají lidská práva na vedlejší kolej, však jakékoli další zahrávání si s autoritou veřejného ochránce práv může přijít draho nás všechny.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus