Nasycené, dle světového průměru výborně zdravotně zaopatřené a školami pro všechny saturované, obklopené nevídaným množstvím spotřebních předmětů, osobně svobodné… je navíc obyvatelstvo té lepší části EU a „spolupracujících zemí“, tedy včetně nás, nejméně z padesáti. ale často i z více procent nespokojené a frustrované. Viz výsledky voleb. Národ, skupina, společnost, „lidi“, říkejte si tomu, jak chcete, se cítí zklamáni. To musí mít nějakou příčinu. Bez ohledu na suchá fakta je frustrace zakotvená, jak se říká, přímo v našich hlavách. Tedy v mozku. A má hluboké biologické a fyziologické kořeny. Kde se tam bere a odkud? Většinu „myšlených„ informací dostáváme obrazem a sluchem - zprostředkovaně četbou. To, co dnes jednoznačně ovládá naši mysl, jsou tedy media - počítaje v ně i internet. Media jistě nemohou za všechno, ale zdá se, že za většinu ano. Ukazuje se, že se nám, tedy naší civilizaci, poněkud vymkla z ruky.
V prvé řadě je potřeba si přiznat skutečnost - ale kdo ji přizná, když se to nehodí mediím? - že „novináři“ (myšleno dnes ti, co ovládají media) nejsou žádní „hlídací psi demokracie“, ale jedním z nejvýznačnějších hráčů na politickém a ekonomickém trhu. Dnes přímo vytváří a ovládají jak veřejné mínění, tak přímo zasahují do politiky. Žít v zajetí starých předsudků, jak se nám to stalo třeba s představou Číny „jezdící na kole a chodící v modrých uniformách“, abychom se vzpamatovali až v okamžiku, kdy je to druhá největší mocnost planety, by se nám mohlo krutě vymstít. Zapomeňme na nějaké „hlídací psy„ a podívejme se realitě do tváře.
1. Žijeme v mediální globální vesnici (výraz kanadského filozofa Marshalla McLuhana, 1911–80), což nám umožňuje získávat dříve neuvěřitelné množství informací. Jsme doslova zahlceni jejich tokem. McLuhan rozděluje media na „horká“ a "chladná“. Přičemž mezi horká media, nevyžadující žádnou (myšlenkovou) aktivitu příjemce, zařazuje televizní vysílání.
2. Takzvaných horkých medií se dotýká ještě jeden význačný fenomén, s kterým McLuhan moc nepočítal. A tím je ve filosofii je známý termín “prázdná informace". Což je sdělení, které předkládá jakoby informaci, která ve skutečnosti žádnou informací není. Typickou prázdnou informací je třeba sdělení, že státu „A“ v minulém roce klesl HDP o 0,5% a státu „B“ naopak stoupl o 3,5%. Což se vykládá jako úžasný úspěch státu „B“. Ve skutečnosti jsme se nic nedozvěděli, pokud nevíme, jaký HDP měl který z těch států na počátku a hlavně jak velké HDP má na konci hodnoceného období. Nebo jednodušeji: To, že v USA klesla výroba automobilů o 0,2% a v Mongolsku stoupla výroba o 200%, je prázdná informace. Předstírá krizi v USA a pokrok v Mongolsku a informaci o tom, jak je to ve světě s automobilovým průmyslem. Přičemž skutečná informace je, že v USA se loni vyrobilo 7,4 milionů aut (proti nejslavnějším létům, kdy se vyrábělo 12,7 milionů vozů), což je skutečně obrovský propad. Ovšem v Mongolsku se v minulém roce vyrobilo jedno auto a letos se vyrobila tři (+200%) A navíc nám chybí ta nejzásadnější informace, že ačkoliv se před 20 lety v Číně nevyráběla prakticky žádná auta, teď se jen v prosinci roku 2010 vyrobilo 1 milion 850 tisíc automobilů. Posloucháme-li zprávy běžných TV, zjistíme, že až 90% jsou to jen podobné „prázdné informace“. Předstírají, že nás o něčem informují, ale ve skutečnosti neříkají nic - anebo rovnou lžou. Např. obžalovaným hrozí tresty „až do“ deseti let a pokuty jsou hned ve statisících a milionech atd., což je ovšem pouze krajní a pro obyčejný případ nesmyslná výše atd.
3. McLuhan tvrdí, že: Člověk předliterární měl život organizován nelineárně, v centru jeho života nebyl klíčový význam, který by dával kontext všem ostatním významům, a nemožnost skladovat informace vedla ke kmenové pospolitosti. Literární člověk pak navíc získal schopnost abstrakce, odstup od předmětů a světa a bezcitnost.
Elektronická epocha (nástup rozhlasu, televize a digitálních médií) podle McLuhana prý vrátí do života člověka celistvost, nehierarchičnost, nelineárnost, pospolitost, empatii a vtaženost do celku lidstva. Vznikne tak jakási "globální vesnice". Globální vesnice sice vznikla, ale s negativními důsledky, které nikdo, ani McLuhan, nepředpokládal. Místo celistvosti přehlcenost, místo pospolitosti únik do virtuální reality, místo empatie negativní vášně.
4. Od doby McLuhana nám chybí osobnost, která by nějakou výstižnou teorií vystihla dnešní globální morální zdivočelost medií, nástup bulvarizace, ovládnutí mediálního prostoru mimodemokratickými (alternativními, aktivistickými atd.) skupinami a jejich vliv na svět, který je pojmenován jako nepřímá vláda mediokracie.
5. Při posuzování vlivu informací a medií na mysl je nutno počítat s dalším význačným rysem lidského myšlení, a to že lidé mají rádi napínavé historky, drasťáky, krváky a vůbec podobné věci. Vzrušení, senzace, užívání si „strachu“ atd. Viz pohádky, pověsti a báje od Homérovy Odysseje přes zpěvy Nibelungů až po Staré pověsti české - to je taky pěkný krvák, že?! Do doby, kdy moderní technika vytvořila „mediální vesnici“, tuto potřebu vyplňovalo divadlo, knihy, laciné romány. A většina obyvatel považovala tyto věci za to, co jsou. Za zábavu a únik z reality. Dnes jsou považovány mnohde za obraz reality.
6. V době všeobecné dostupnosti informací a zábavy se spojily dohromady dva známé fenomény, a to atavistická a niterná potřeba lidí po strachu a vzrušení. A dále ověřená potřeba dávky vzrušení stále stupňovat, aby byly uspokojující. Divák a hltač senzačních zpráv se pak dostává do role duševního narkomana, který je stimulován, drážděn stále se stupňujícími „hrůzostrašnými zprávami“. To jej ničí, ale zároveň neodolatelně přitahuje.
Mudr. Koukolík ve své knize „Před úsvitem, po ránu“ (Karolinum 2008), v které se zabývá některými otázkami myšlení a funkce mozku, cituje Gustava Le Bona. Francouzský sociální psycholog (1841-1931) říká, že „dav (ve smyslu větší skupiny individualit) je shromáždění víceméně soudných jedinců“. Mediální teorie i praxe pak ukazuje, že dnešní politické a mediální působení je zaměřeno spíše na „dav“ než na soudného jednotlivce. Součástí takovéhoto manipulovaného „davu“ se stáváme díky současným možnostem medií prakticky všichni. Myšlenky „davu“ sedícího třeba před televizní obrazovkou bývají manipulovatelně zaměřeny jedním směrem. Jedno zda „diskuzí“ politiků v neděli v poledne, anebo reklamou na dámské vložky. Jedinec se v takovéto skupině stává, aniž by to většinou tušil, duševním „automatem“.
Většina z nás se však při přijímání a osvojování takovýchto pseudoinformací domnívá, že sám „logicky a vědomě“ hodnotí dodávaná fakta. Ve skutečnosti jde dle Le Bona o „psychologickou infekci“.
Doktor Koukolík dodává, že současné výzkumy a experimenty dokládají, že Le Bon měl pravdu. Dále objasňuje, že negativní informace v našem mozku vyvolávají primitivní emoce. Mezi ně počítáme strach, hnus, zuřivost atd. Vznikají ve vývojově staré (a tedy relativně primitivní) neuronální síti uložené v hloubce mozku.
Zkoumání reakcí na tyto podněty probíhalo na sociálních „zvířatech“ – delfínech, šimpanzech, opicích a lidech. Zkoumané objekty, což je důležité, lze chovat a zkoumat v páru a ve skupinách. Odborníci zkoumali, jak se například chová jeden jedinec ze zkoumaného páru, když je druhý jedinec emočně zatěžován (trýzněn, je mu ubližováno, vystaven nebezpečí, jsou mu předkládány negativní informace o možném nebezpečí atd.). Výzkumy ukázaly, že negativní jednání vůči jednomu jedinci nebo skupině působí emoční zátěž i u druhého člena páru (skupiny). Jednou z částí mozku, na kterou tyto děje působí, je levá a pravá amygdala. Zjistilo se, že i jedinec, který byl pouhým pozorovatelem emocí svého bližního, měl stejně „nabuzenou“ amygdalu jako ten, který byl vystaven emoční zátěži. Takže: díváte-li se na televizní obrazovce na to, jak opilec napadá posádku sanitky, ztotožňujete se s obětí útoku a navíc, protože nemůžete zasáhnout a komentátor vám tluče do hlavy, že se to děje čím dál tím víc a že se s tím „nedá nic dělat“, to ve vás vybudí výraznou negativní odezvu a stres. Po dvaceti minutách pohledu na zprávy i u takzvané veřejnoprávní televize, která by měla přinášet seriozní informace, je váš mozek přetížen negací a zaplaven reakcemi-emocemi z primitivní vůlí neovladatelné vývojově staré části mozku. Výsledkem je, že jste zhnuseni, rozčileni, naštvaní a negativní ve vztahu k okolí a skutečné realitě. A často máte i silnou chuť něco změnit či dát pokyn ke změně.
Tak už je jasnější, proč se tak často rozčilujeme nad televizními zprávami a po zhlédnutí/poslechu takovýchto „negativních“ informací máme čím dál tím větší pocit, že je vše ztraceno? Budoucnost žádná! Cloumá s námi vztek a hnus?! Proč, když přitom sedíme v křesle ve vyhřáté místnosti, světlo svítí, voda teče, koupelna je připravena a my jsme právě povečeřeli (většinou víc, než by bylo zdrávo) a za chvíli půjdeme spát do měkké postele?
Protože jsme v afektu, zmanipulováni.
Nekontrolujeme virtuální skutečnost jako realitu při rozhodování v běžném životě. Nehodnotíme logicky kladné a záporné stránky té které věci, ale jen přijímáme to, co na nás mediální tvůrci vychrlili. V krátkém časovém sledu, pod tlakem emocí ani nemáme jinou možnost. Jsme očkováni na vybuzení primitivních pudů.
Koukolík říká (cituji): „Možná, že tady je klíč k pochopení psychické infekce a ztráty rozumové kontroly – vládu nad chováním převezmou primitivní části citového mozku.“
Zdálo by se, že tento stereotyp by bylo možno lehce rozetnout. Je to však mimořádně složité. Neboť už nejsme v „mediálním světě“ jednotlivé, individuálně myslící a uvažující bytostí, ale jsme součást „davu“.
A když se nám tyto „informace“ někdo pokusí rozmluvit? Třeba tím, že nám řekne, že rozhodně nejsme stát, kde by se na světě nejvíc kradlo, a že naše ekonomika je v porovnání s větší části Evropy stabilizovaná a kriminalita relativně malá? Což jsou tvrdými podklady doložitelná fakta? Reagujeme negativně. Jak říká Le Bon: „K lidem, kteří nesouhlasí, se dav chová nepřátelsky.“ Vzpomeňte si, jak neobjektivní a často velice jednostranné a agresivní jsou diskuze na internetu - a to Neviditelný pes patří k těm „lepším" diskuzím - a jak agresivní jsou útoky proti tomu, „kdo jde proti proudu“ myšlení davu. Media z nás dělají dav.
Pro mnoho lidí bude asi překvapením, že davem může být jak anonymní agresivní dav (pogromy, divoké stávky atd.), tak také třeba neanonymní a organizované skupiny. Například sportovní fanoušci jednoho klubu (nic nového, viz například boj mezi konstantinopolskými, dnes Istanbul, fanoušky „modrými“ a „zelenými“ zvaný „cirkové démy“, který skončil roku 525, slovy pět set dvacet pět po Kristu, masakrem cca 20 000 „zelených“ na tzv. Stadionu v místech vedle dnešní Modré mešity.) Davem jsou i různé skupiny voličů anebo členové politických stran. Ale vlastně i parlamenty (v otázkách týkajících se parlamentu a jich samotných jednají poslanci shodně jako „dav“). Ale v tomto smyslu je davem i „intelektuální skupina„ zastávající stejné stanoviska (ekologisté, „konceptuální umělci“) atd.
Následkem vzniku všeobsahujících medií značná část obyvatel myslí jako dav, jedná jako dav a rozhoduje se jako dav.
Obrovský stres, který se na lidstvo valí při prudkých ekonomických a politických změnách (již od začátku 19. století), vyvolává protitlak. Spojíme-li s reálným tlakem působení mediální masáže na psychiku obyvatel, je jasné, že lidé hledají nějaké východisko. Ráj. Vůdce. Štěstí. Klid. Místo, kde nebudou vystaveni stálému náporu „katastrof“. Hledají tedy ty, kteří jim nabídnou „světlé zítřky“ anebo „alternativu“, ale protože prostě žádná zářná budoucnost nepřichází, protože nic takového neexistuje, jsou frustrováni. To vycítí media a politici a poskytnou davu další dávku „blbé nálady“.
V takovýchto situacích se dostávají k moci populisté – Mussolini, Franco, diktátoři – Hitler, Stalin, Mao, anebo extravagantní psychotici – Nero, Sarkozy, Chávez a podobně. A dnes je tak snadné vyvolat mediální katastrofu každý den. Demokracie se pomalu ztrácí a mediokracie živená mimodemokratickými silami ovládá pole. A kde je pravda, už skoro nikdo neví. A dav se vzteká. Já taky. Asi na tu televizi fakt přestanu čumět!